Obrana Lidu, červenec-prosinec 1978 (XXXVII/26-52)
1978-07-01 / No. 26
UVNITŘ LISTU: Po stopách festivalů mládí - str. 3 • 0 pětačtyřiceti procentech rodinného rozpočtu - 7 • Zlaté peklo - 9 • Hlavní mirab Fergany -10* Televize -15* Křížovky, humor -16 Řeka ožila. K lodičkám rybářů trpělivě hledících do vody přibyly další. Lodičky dvojte. Kupodivu jen zřídka fhledáme je hůř než čtyřlístek) se na Vltavě objevují pramičky obsazené trojicí. Ale jsou: v případě, že se stane to, co se už v životě tak stává. Vyjdou si dva a k nim se přidá třetí. Dokonce i na vodu s nimi jde, neváhá a naskočí na rozhoupanou loď. Ale není jich mnoho. Vltavskou flotilu tvoří posádky dvojčlenné. Hledají tu klid, ticho a kousek romantiky, která se ve velkoměstech tak těžko nalézá. Byli jsme Indiskrétní a na dotvrzení svých slov Jsme pořídili snímek. Je na něm lodička — a ti dva. Třetím byl tentokrát náš fotoreportér Jiří Šlapák. —km— ÚSTŘEDNÍ ORGÁN MINISTERSTVA NÁRODNÍ OBRANY Jř Ročník XXXVII • 1. července 1978 • Cena 1 Kčs »Čísle Smrt má Jdeme městem. Ulice jsou prázdné, opuštěná auta, tramvaje na kolejích, autobusy. Nikde nenajdeme stopy po životě. Zůstal jen beton, sklo, kov. Zůstaly domy, prázdné byty, továrny. TAJEMSTVÍ LESNÍ TIŠINY Snědý, tmavovlasý člověk střední generace » bílém plášti, takto rotný v záloze, povolaný na vojenské cvičení do ínnkce náčelníka porážecího oddělení, si posunul čepici malounko do týla. „Tak vidíte, jak stmelená je to parta,“ pravil na adresu příslušníku řeznického cechu, jejichž hlavní úkol v tomto moderním polním mechanizovaném masozávodě objasňuje název pracoviště v němž part své obětavé práce rozehráli mistrovsky. Tatam je dávná lopotná dřina při manufaktúrni zabíjačce, kde i vojenský řezník se svými pomocníky musel spoléhat toliko na své ruce a pořádnou dávku fyzického fondu. Většinu té nejtěžší dřiny dnes i na polních jatkách přejímá moderní technika s vysokou výkonností a produktivitou. Ctěte na 5. straně jméno M Kam zmizeli lidé? Zemřeli, zemřeli smrtí, jež má jméno N. Po výbuchu neutronové bomby zahyne život — neživá příroda zůstane v podstatě zachována. Ame.ičtí generálové i politici označují N-bomhn za „humánní a čistou zbraň“. Takto popsali ti, kteří přežil) výbuch A-bomby v Hirošimě, obraz města: „Na stovky lidí utíkalo z města, téměř všichni byli raněni. Mnozí měli spálená obočí, cáry kůže jim visely z obličeje a rukou. Někteří při běhu zvraceli. Mnozí byli nazí, u mnohých lidí se na spálené kůži objevil nějaký vzorek: například květiny kimona vpálené do pokožky.“ Obraz města zasaženého neutronovými bombami by byl v podstatě týž. Američané ji nazývají „humánní a čistou zbraní“ ... Ctěte na b. straně Dopředu nikdy nelze takové šitu ce předvídat. Běží normální všední den — a najednou. Najednou se přihodí něco, co vyžaduje od člověka momentální prověrku jeho duševních i tělesných sdhopností. Člověk musí v několika desítkách sekund mobilizuvat všechny své By odvrátil' neštěstí, iiaetřil hodnôty, možná i zabránit těžkým zraněním. Taková situace mohou nastat při každém povolání. Pak rozhoduje schopnost rychle reagovat. urně: své zkušenosti a poznatky využít k tomu nejsprávnějšímu rozhodnuti. V takové situaci se ocitli jednoho květnového dopoledne i tři mladí příslušníci železničního vojska. Jak se s ní dokázali vypořádat, čtěte na straně 11. v reportáži Trochu větší horko na kolejích PLNÍ SLOVA PŘÍSAHY Když vojín Milan Plecitý trávil svoji řádnou dovolenou u rodičů v obci Osek u Rokycan, vznikl požár v prostoru Vojenských lesů v Hartmamcích. Vojín Plecitý neváhal a jako člen požárního sboru v místě bydliště obětavě pomáhal požárním jednotkám na lokalizaci lesní kultury v okruhu asi jednoho hektaru. Zdolání požáru nebylo nikterak jednoduché, požárníci bojovali s ohnivým živlem do pozdního večera. Toto se událo asi před měsícem a nikdo u našeho útvaru o tomto příkladném činu vojáka nevěděl. Až když jsme obdrželi děkovný dopis z okresní inspekce požární ochrany. Soudruh Plecitý může být ostatním příkladem, a to i v plnění vojenských povinností, zs což byl již několikrát odměněn. Je to voják, ktprý toho o prácí mnoho nenamluví, ale vždy přiloží ruku k dílu. Pro jeho vysoké morálně politické vlastnosti byl nedávno přijat za kandidáta KSC. Svým činem, obětavostí, rozhodností a zájmem o ochranu socialistického majetku prokázal kladný vztah k budování a ochraně naší vlasti, upřímnou oddanost věci socialismu a komunismu. Poručík V. TROJAN Postával jsem pod ampliónem moskevkého městského rozhlasu a s Moskvany naslouchal zprávám o letu Saljutu 5. Lidé, kteří ještě před chvílí pospíchali, se při slovech o letu zastavovali. Chtěli vědět, co je v korábu nového, zda všechno klape a jak je s letem spokojen kosmonaut Volynov. Když se dověděli no-' ué informace, odcházeli. Spokojeně. Pro ně to byla sarňozřejmost. Pro mne, občana státu bez Bajkonuru, to bylo zcela něco nového. Nevšedního. Přijímal jsem zprávy s vnitřní radostí, že se zase sovětskému člověku něco hezkého v dobývání kosmu podařilo. Proud lidí mne unášel dobrým směrem — k metru. To zastavilo na stálé výstavě úspěchů národního hospodářství. Právě v ten slunečný a hezký srpnový den bylo nutné, abych viděl modul, v němž matičku Zemi obletěl Jurij Gagarin. Muž, kterého jsem brzy po přistání na ruzyňském letišti přišel vítat. Palác kosmonautiky je snad v nepřetržitém obléhání. Tady se zvědavci nepřestávají mačkat. Každý chce vidět loď raketu, přístroje a vlastní rukou si sáhnout na něco, aby doma mohl slavnostně říci: Přátelé, tato ruka si sáhla na kosmickou loď anebo na Lunochod. Nevím, jak jiní, ale já jsem právě s takovým utajovaným přáním šel do tohoto paláce. divů. Abych na vlastní oči viděl, co dokáže člověk na konci dvacátého století. A zasnít se, co může dokázat ve století příštím. Teprve venku na lavici bylo mož-né vnímat velikost viděného a zažitého. Udělat pár poznámek, přesv. dčit se, zda záběry byly správně exponovány. Vykročit k dalšímu pavilónu nebylo těžké. Stačilo zvednout unavené nohy. Nebýt nezvykle krásně působící mladě aleje stromů, nevěděl bych, že tady existuje. Je to alej sovětských kosmonautů. Založili ji k poctě člověka, který dobývá vesmír pro mír na této planetě. Ta starší byla založena už v roce 1968. Na počest prvního vyslance lidstva, který obletěl Zemi, aby. po svém 108minutovém letu vesmírem a po přistání sdělil světu, že naše země je doopravdy kulatá, ze se točí, že má nad sebou krásnou modrou klenbu a že je z výšky velice krásná. Tato alej byla vytvořenu k poctě Jurije, Gagarina. Naproti ní, rozdělena zeleným pásem, vyrůstá nová alej. Zatím jsou její stromy nízké. Svůj strom tu zazadil kosmonaut Leonov už v roce 1972. Jsou tu stromy Šatalova, Nikolajeva, ale také delegátů XXV. sjezdu KSSS, , sovětských kosmonautů. V roce 1976 přibyl další na pamět C. P. KoroleVa. Dnes už vím, že v této aleji od 12. dubna 1978 začíná klíčit i strom zasazený první)' československým kosmonautem Vladimírem Remkem. Dívám se na starý snímek a cítím, že kousek pýchy této aleje ui patří i nám, občanům socialistické ho Československa. -ht- Foto: autor ALEJ KOSMONAUTŮ NELIDSKOST A JEJÍ OBĚTI Ponechána zimě, hladu a strádání, čekala, až přijde její konec. Tak uvedl francouzský list 1‘Humanité zprávu o smrti 871eté stařenky A. Martinové v Tarbes. Její tělo bylo nalezeno v malé špinavé místnosti, kterou obývala, napůl okousané krysami. Nikdo ji nepostrádal, ani sousedi ji neznalí. Zemřela bez jídla, v zimě, v holé světnici uprostřed města. O několik ulic dále byla nalezna mrtvá paní Perrinova, 671etá důchodkyně. Za podobných okolností. Mezi čtyřmi stěnami brlohu, kam se po léta styděl někdo vkročit. Všední drama společnosti, která ubíjí ty nejbezbrannější poté, když je odložila do hluboké-'n.onymity, napsal autor článku v listu 1‘Humanité. V závěru si položil otázku, zda je možné šťastně zestárnout. , Na- tuto jednoduchou lidskou otázku již naše společnost dala odpověd — NE, uzavřel francouzský deník. POKRAČOVÁNÍ NA 3. STRANĚ