Tvorba, duben-červen 1970 (XXXV/13-25)
1970-04-08 / No. 14
Z OBSAHU: J. Hájek: Diskuse o diskusi? ■ M. Keldyš: Věda a technický pokrok ■ J. Sidorenko: A znovu jim vyšly hvězdy ■ Maďarské zkušenosti a naše kulturní politika ■ J. Franěk: Když Havlíček, tak Havlíček ■ Příloha Tvorby: Ľ. Pezlár: Úkoly stranické práce ■ JEVGENIJ DOLMATOVSKIJ JARO po čtvrt století Je časné jaro, v Moskvě ještě'leží na střechách sníh, a já jdu ulicemi Prahy, zlaté Prahy, jdu bez pláště a nastavuji tvář větru vanoucímu od Vltavy. Pojednou mi vzpomínka zasáhne srdce jako elektrický proud: Čtvrt století uplynulo od doby, kdy jsem tu byl poprvé, čtvrt století bez několika týdnů. Má však smysl počítat týdny, jde-li o tak významná časová údobí, jako je čtvrt století? Jenomže tenkrát, na jaře 1945, jsem neměl na sobě sako a kravatu, ale starou, hodně obnošenou, vojenskou blůzu, furažku a holinky, podryté prachem dalekých cest, s podpatky st tanými mezi troskami Berlína. vrt století... Předlouhá doba... Ale lidské vědomí je tak zázračně uzpůsobeno, že paměť je schopna překlenout roky. Tenkrát, když jsem poprvé procházel Prahou, jsem vzpomínal na to, že jsem dávno, v mládí, znal jednoho Čecha, novináře, veselého a zvídavého člověka. Byl to první Čech, kterého jsem ve svém životě potkal. Poznali jsme se začátkem třicátých let. Pracoval jsem na výzvu Komsomolu ná stavbě první trati podzemní dráhy. Naši šachtu navštívil český novinář. Dlouho hovořil s mým přítelem, vedoucím naší brigády Fazychem Zamaldinovem. Fazych přišel v laptích do Moskvy z tatarské vesnice, vstoupil jako dobrovolnik do řad stavitelů metra a po roce práce se stal slavným. Jmenovali ho vedoucím brigády. Českého novináře zaujal tento pozoruhodný a zároveň tak typický osud mladého sovětského člověka. Cech slíbil, že o Fazychovi napíše. Stále znovu přicházel na naši šachtu a také nám vyprávěl o své zemi, kterou velmi miloval. Přiznám se, že jsem za léta války zapomněl jeho jménc a zoufale jsem se snažil na ně si vzpomenout, když jsem přijel z poraženého -K^'ya do právě osvobozené Prahy, jeho tvář _/si ale pamatoval, a když jsem procházel ulicemi Prahy, vroubenými svěží zelení, vhlížel jsem se do tváří Pražanů v naději na zázrak: ted ho potkám, toho českého novináře, prvního Čecha, kterého jsem poznal! Zázrak se nestal — a také se nemohl stát. Od básníka Vítězslava Nezvala — druhého Čecha, kterého jsem ve svém životě potkal — jsem se dozvěděl o osudu svého moskevského známého, o osudu hrdinském, mučednickém a slavném. V rozmluvě s Nezvalem jsem si ovšem vzpomněl na jméno a příjmení onoho prvního Čecha, kterého jsem poznal: jmenoval se Julius Fučík. Ano, Fučík už dávno nebyl mezi živými, ale v člověku docela jiného vzezření a povahy, v Nezvalovi, jsem přece jen nalézal některé rysy podobné rysům Fučíkovým. Uplynula ještě nějaká doba a Československo a po něm i celý svět si přečetly otřesné stránky Reportáže psané na oprátce Pak jsem poznal i další Fučíkovy knihy a našel jeho reportáže o Moskvě a o svém brigadýrovi Fazychu Zamaldinovovi. .. . Později, při svých dalších návštěvách v Praze, jsem už čekal na nová setkání na ulici, na setkání s Nezvalem. Bohužel, dnes je už i toto setkáni nemožné. Ale s Fučíkem i s Nezvalem jsem se setkával a budu setkávat, dokud žije má paměť, dokud tluče mé srdce. A docela nedávno v Moskvě jsem jaksi znovu prožil setkání s nimi oběma. Ruský básník David Samojlov, velký přítel československé literatury, přeložil Nezvalovu báseň o válečných letech a o Fučíkovi. Tato báseň, náležející k vrcholným dílům světové poezie, bude otištěna v moskevském časopise »Inostrannaja litěratura«, v čísle věnovaném 25. výročí vítězství nad fašismem. Dnes v Praze neustále vzpomínám na tuto báseň a její autor i její hrdina žijí v mém srdci: Fučik a Nezval. Ano, uplynulo pětadvacet let, dostatečně dlouhé časové údobí k tomu, aby se mohlo nazývat historickým. Ale vskutku historické události mají neobyčejnou vlast- Pokračování na str. 4 Česká Fudiljama Kladenská halda na snímku EMILA PARDUBSKÉHO VÁCLAV HONS klisničky březničky o kůly v plotě trou se až tmou plaví se zelená (staré dřevo se rozpomíná) a vodník stiskne brčálku Inejdříve slyšíš holubicí slabiku la la la potom o odstín šedší slabiku soví lu lu lu a potom netopýří hlava správcové li li li zpívá jako z knížečky o větrech stříbrných) a těch vod (zhůry i z duli) (po večeři jsou zajíčkové a štěněcí a sladce pyskaté) co náhle dopadají na naše hlavy (hlávky) přes noc kozlem překročené vše pochybné je nepochybné vše nepochybné je ale jděte béžové dýchání (hned za ach a ještě před oj) sametové krájení (samec je poset poupaty avšak zelenáč ještě místo listí zelená se) oj oj brčál brčála pod brčálem drží