Tvorba, duben-červen 1971 (XXXVI/14-26)
1971-05-05 / No. 18
Dokončení ze str. 1 další vývoj naší země. Toto pochopení se viditelně odrazilo v širokém rozvoji pracovní iniciativy. A tak za necelé dva roky, od doby, kdy naše hospodářstvi bylo na pokraji katastrofy, jsme se opět dostali do vyrovnaného a klidného tempa. Lidé opět důvěřuji v hodnotu koruny; velmi rychle stoupá množství peněz uložených v peněžních ústavech; na trhu začíná nabídka převyšovat poptávku. JAN MIROVSKÝ Bylo by mu sedmdesát... Čím víc míjí čas a ručičky hodin se nepozorovaně blíží ke konci životního dne a čím víc se člověk milující literaturu oproštuje od kratších či delších literárních okouzlení, tím víc se zužuje počet autorů, jimž v životě podlehl. Zůstávají jen ti, kteří se stali součástí jeho samého. Je to společnost často velmi pestrá, zbavená pretenčnosti moderního i módního. Vyhasínají velmi zářící hvězdy, blednou i mnohé z těch, jež dosud ctíš, ale na nichž se usazuje prach o tvé knihovně. Ale ti spisovatelé a jejich díla, která zůstávají, hovoří jako neúplatní svědkové: to jsi ty, můj bratře. Géza Včelička by se dožil 7. května sedmdesáti let. Obávám se, že oč větším mlčením oficiózní kritiky byl kdysi obklopen, o to větší lavina pohříchu zaběhaných slov by se dnes snesla na jeho hlavu, kdyby ještě žil. Jistě by byla řeč o zasloužilém dělnickém novináři, odchovanci Fučíka, Konráda, Krejčího a Urxe, o proletářském spisovateli, jehož Policejní hodina je vyvrcholením naší socialistické literatury třicátých let, 0 reportéru, jehož kniha V zemi hákového kříže bubnovala na poplach dlouho předtím, než hrozba německého fašismu vešla u nás do obecného povědomí, a reportáží a Dvě města na světě o Leningradu Moskvě vyslovil svou lásku k zemi budování a míru. Jistě by se psalo i o Kavárně na hlavní třídě a o jeho verších, poznamenaných poezií Gellnera a Wolkera. Snad i o jeho Světoběžnících a robinsonech, románovém cestopisu plném zvláštního romantického kouzla, jehož první vydání v roce 1949 nenašlo prakticky žádný ohlas u profesionální kritiky. Hod notil by se především obětavý revolucionář, věrný člen strany. Obávám se, že těmito nemalými predikáty by byl znovu zatlačen do pozadí Géza Včelička, člověk a spisovatel. Za jeho života se mu dostalo čestného titulu zasloužilý umělec. Nemohu se zbavit dojmu, že důraz přitom byl kladen spíše na •zasloužilý« než umělec. Jako spisovatel nesl u kritiky určitý cejch autodidaktství, který poznamenal i jeho život a tvůrčí úsilí stálými pochybami o hodnotě jeho díla, komplexem literární méněcennosti, »neusazenosti«, životním neklidem. V přemáhání tohoto komplexu, v úzkém přimknutí k vlastnímu životu, k vlastním zkušenostem, které byly životem a zkušeností třídy, k niž náležel, tkví 1 jeho vítězství lidské a umělecké. Uměl křičet a uměl šeptat. Sám o tom říká: »Ono křičet o uměleckém díle znamená třeba zrovna mluvit hodně potichu. Mluvit střídmě a věcně. Nebýt sentimentální, ale působit na cit, na soudnost lidí. Aby čtenář byl přesvědčen, že spisovatel píše pravdu, popisuje to, co prožil nebo co prožil někdo jiný. Zkrátka v literárním díle musí být život. Já sám jsem vždy psal to, co jsem prožil.« Blíží se opět dny nedělních podvečerů v horkých pražských ulicích. Na řekách budou opět plout loďky, ze stanů a chat, od táborových ohňů zazní v podvečer písně. Splnilo se mnoho ze snů, jejichž historikem byl Géza Včelička. Ne, nejsem sentimentální. Ale jeho hlas zní hluboko v srdci nejen nás starších, »pamětníků«, ale podvědomě i v touhách těch mladších a docela mladých. V knihkupectvích marně hledáte knihy Gézy Včeličky . .. Proti revizionismu v politické ekonomii jip Minulý týden uspořádaly Vysoká škola politická ÜV KSC, Vysoká škola ekonomická a Československý komitét pro vědecké řízení ideologickou konferenci o revizio-nismu v ekonomické teorii, jednáni se zúčastnili pracovníci různých vědních oborů, učitelé vysokých škol, hospodářští pracovníci, tajemníci ÜV KSČ — soudruzi J. Fojtik a M. Hruškovič — a hosté z vysokých škol ze SSSR, NDR, BLR, PLR a MLR. Zasedání jednoznačně prokázalo, že ekonomický revizionismus zasáhl všechny podstatné oblasti marxisticko-leninské politické ekonomie a velmi silně je poznamenal. Nejvíce se to projevilo v politické ekonomii socialismu, kde došlo k znevážení minulého úsili pracujícího lidu Československa, k zpochybňování všech pozitivních výsledků, které strana, dělnická třída a ostatní pracující v uplynulých letech dosáhli. Tímto způsobem se měl uvolnit prostor k radikalizaci maloburžoaznich živlů a negaci práce a úlohy strany. Neutralizace úlohy hlavních subjektů řízení za socialismu, tj. strany, dělnické třídy a socialistického státu, byla podepřena teoriemi tzv. tržního socialismu; byly to však názory, které vyplývaly z nepřípustného přeceněni funkcí trhu a tržního mechanismu. Jejich cilem bylo rozložení státního socialistického vlastnictví výrobních prostředků a jejich převedeni na podnikovou úroveň; tak se měla oddělit podniková sféra od sféry centrální a vzniknout dvě samostatné oblasti. Vyloučení vedoucí úlohy strany v ekonomice mělo být dále podepřeno vytvářením tzv. podnikových rad pracujících, které se měly stát jednou z opor politického pluralismu. Dosažení těchto cilů nebylo možné bez zneváženi a zpochybnění naší hospodářské spolupráce se socialistickými zeměmi, zvláště se Sovětským svazem. Jednáni ideologické konference se vyznačovala úsilim nalézt cesty vedoucí k pozitivnímu překonání revizionismu v politické ekonomii a jejímu odrazu v hospodářské praxi. V tomto smyslu konference orientovala pozornost naši ekonomické fronty na práce, které souvisejí s dalším rozvíjením soustavy plánovitého řízení našeho národního hospodářství v návaznosti na zásady vytyčené lednovým plénem ÚV KSČ z roku 1965, na realizační směrnici OV KSČ z roku 1969 a na závěry lednového a pro sincového plenárního zasedání CV KSČ v roce 1970. Konference také zdůraznila nutnost zaměřit úsili na využívání intenzivních růstových zdrojů a náš další ekonomický rozvoj opřít o realizaci základních směrů vědeckotechnické revoluce. Na tomto podkladě rozvíjet hlavní směry růstu životní úrovně a životního stylu lidí tak, aby důsledně podporoval celkový harmonický rozvoj fyzických a duševních schopností lidí. JOSEF MIKOTA Co by od nás chtěli v Cannes ... Před několika dny se diváci v našich kinech začali seznamovat s novým českým filmem režiséra Karla Kachyni, natočeným podle stejnojmenné knihy australského spisovatele Alana Marshalla. Film Už zase skáču přes kaluže mohla vyrobit kterákoliv z velkých produkčních firem na Západě včetně Hollywoodu, neboť spisovatel — předtím než se obrátil na nás — několik let s takovou nabídkou doslova obtěžoval. A je svým způsobem příznačné, že žádný ze západních producentů neměl chuť investovat peníze na autobiografický příběh chlapce z počátku století, který byl postižen dětskou obrnou — tehdy ještě nevyléčitelnou — ale silou vůle, úžasným optimismem a touhou žít jako ostatní se naučil dokonce i jezdit na koni — aby se mohl věnovat povolání svého otce, kterému se tolik obdivoval. U nás se látky ujala tvůrčí skupina Oty Hofmana, když přišla nabídka i na Barrandov, a vznikl film zcela výjimečný, jaký už jsme nejen dlouho neviděli, ale jaký právě v této době, kdy doslova hledáme se svíčkou pozitivní obraz života, který je současně umělecky na výši, potřebujeme jako soli. Konečně právě tento velkorysý postoj socialistické kinematografie k umění je předmětem obdivu (ale i závistí) nejednoho západního tvůrce. Neboť se velice dobře ví, že nesledujeme na prvém místě komerční efekt, ale myšlenkové a kulturní možnosti zamýšleného díla. Tak vznikl film, který při objektivních kritériích a současném stavu kinematografie musí obstát na kterémkoliv světovém festivalu, jehož se stane ozdobou. Ted jsme se však dověděli, že film Už zase skáču přes kaluže nebyl přijat pro soutěž v Cannes, kde měl naši kinematografii zastupovat. Zvláštní je i zdůvodnění: prý má nízkou uměleckou úroveň! Asi nemá cenu s takovou nehorázností polemizovat. Náš divák si brzy udělá úsudek sám a pro zahraničí film bezpochyby objeví některá z dalších světových soutěží, na nichž se tak kuplířsky nepreferuje cokoliv jiného před uměním, jako právě v Cannes, je totiž nabíledni, že důvod odmítnutí jě — výmluva. jen malý okruh pracovníků filmu má letitou zkušenost z Cannes, kde na nás vždycky chtějí něco, co by nás samotné alespoň trochu skandalizovalo, možná jen proto, aby byl vydřážděn zájem měšťáckého snoba, bez něhož se takový festival už snad ani nedá pořádat; a pak to zase naopak ani nemusí být díla umělecky příliš hodnotná. jTaké letos tedy chtěli v Cannes od pana režiséra Kachyni něco jiného. Samozřejmě, že měli na mysli film Ucho, kterým 1 tento umělec zaplatil daň dezorientacl v nedávné minulosti. A tak se neinformovaný čtenář na Západě jistě brzy dočte nejednu novou lež o naší zahraniční kulturní politice a některý zaručeně informovaný list režiséra Kachyňu možná posadí i za mříže, jako tam před velikonocemi poslali v rakouských, italských a francouzských novinách dokonce několik stovek našich spisovatelů, aby prý nepřekáželi v předsjezdové kampani. Režisér Karel Kachyňa, tvůrce řady filmů, bez nichž bychom si naši moderní kinematografii vůbec neuměli představit, dál pracuje. A právě to je možná jeho největší handicap pro letošní výběr filmů do soutěže na filmový festival v Cannes. Vždyť film Už zase skáču přes kaluže vypráví o rodině obyčejného koňáka z počátku století a pro socialismus se angažuje hlavně tím, že vznikl u nás a v naších podmínkách. Nicméně obsahuje všechny pozitivní hodnoty, které očekáváme právě od umění socialistického. Je to tedy festival v Cannes, který může litovat, že se tak zbavuje příležitosti uvést do světa prvotřídní dílo, jakých nikdy nebývá nazbyt. Tvůrce socialistického divadla -ei Národní umělec Jan Škoda, významná osobnost novodobého českého divadla se dožil 2. května pětasedmdesáti let. Bez jeho podílu bychom si dnes dovedli těžko představit usilovný zápas o tvářnost socialistického divadelního umění. Třebaže Jan Škoda se již řadu let nepodílí vlastní tvůrčí činností na současném divadelním dění, k čemuž ovšem nedošlo z jeho vůle, ale souhrou různých jiných okolností příznačných pro kulturní politiku předlednového vedení strany, přesto tím není umenšen Škodův význam pro české socialistické divadlo. Zvlášť významnou érou zůstává období Škodova působení v Ostravě a v Brně; po ukončení války se v Praze podílí na založení Realistického divadla, v jehož čele stál několik let jako umělecký ředitel. Později přešel jako režisér do Národního divadla, kde vytvořil několik vynikajících inscenací (připomeňme Ostrovského Výnosné místo nebo Štejnův Čestný soud), a posléze byl jmenován ředitelem Ústředního divadla čs. armády, na jehož scénu programově uváděl hry sovětských autorů i ruskou klasiku. V díle Jana Škody se spojuje v celistvou jednotu pokroková světonázorová orientace s bytostným přesvědčením českého umělce-komunisty, který nikdy nepřestal svou tvorbou bojovat o socialistický charakter našeho umění. (tm) Televizní problémy V předchozích dvou číslech Tvorby jsme na kulturních stránkách besedovali o některých nejdiskutovanějších otázkách v práci literárně dramatického vysílání Československé televize. Přitom jsme se samozřejmě ne vždy dostali věcem na kloub tak, jak bychom si přáli. Proto se k celé problematice televize budeme ještě vracet. Také proto, že těsně před otištěním druhé části besedy (Diváci a televize), se v Praze uskutečnila celostátní konference o práci literárně dramatického vysílání, která shromáždila v mnohem větší šíři než naše beseda podklady k tomu, jak by nejsledovanějšl úsek televize měl v budoucnu pracovat, aby plnil odpovědnou společenskou funkci s ideovou nekompromisností a na profesionální úrovni. To také způsobilo, že jsme nakonec upustili od zveřejněni dříve připravené a do tohoto čísla Tvorby ohlášené třetí části naší besedy (Cesty k angažované dramaturgii); sledovaná problematika bude lépe vyjádřena v materiálech z celostátní konference. Beseda takto volně vedená má ještě jednu zvláštnost: stanoviska jednotlivých účastníků — třeba i v dílčích aspektech — mohou být diskusní. Vždyť právě proto se beseda pořádá. Malým příkladem takového rozporného pohledu je i názor na dva roky starou hru Barometr, který snad až příliš spoléhá na její zahraniční ohlas — i v socialistických zemích. Příkladu bylo však v diskusi televizními pracovníky použito zřejmě jen proto, že z poslední doby není po ruce výstižnější příklad zcela opačné reakce diváků na hru, než jaká se předpokládala. -r- 2 tvorba POZDRAV VILÉMU ZÁVADOVÍ V poslední době potkávám Viléma Závadu kaidé léto v odění pěšáka. V šněrovacích podkovaných botách, s holí v ruce a s rádiovkou na hlavě putuje celé hodiny a dny po středočeských cestách a lesích, jako by proklepával zem a vedl tichý dialog s přírodou. Zastaví se na skok na Vyllovce, aby spláchl v rybníku prach s těla. Sedáváme tam spolu nad hladinou hemžící se naháči a díváme se do zelených Jevanských hájů. Odtud se básník vracívá do svého letního domku na Žernovce, který je už plný dětí a vnuků. Tady jako by otevřená země žulových lomů připomínala mu jeho vzdálený ostravský domov. Na těchto pěšáckých toulkách se básníkovi rodí v hlavě verše. Slovo se řadí ke slovu dlouho, těžce, klopotně; a trvá to celé měsíce, než se odváží přenést na papír hotovou báseň, jeho básnické sbírky zrají léta. jsou mezí nimi pauzy pětileté i osmileté, jsou to ale vždycky stavby zbudované z kamenů nebo sroubené ze starých smrkových kmenů. Neopadává z nich omítka, ani do nich nezatéká. Nevycházejí z módy, protože jsou vytvořeny z dobrého materiálu domácí provenience, jsou pevné a prosté a otevřené pro každého příchozího. Vejdete-ll do příbytků jeho poezie, cítíte se jako ve venkovské domácnosti: víc stesku a trampot tam leží v očích dobrých lidí než blýskavého třpytu bezstarostného veselí. Je štěstí pro českou poeztl, že má básníky tak urozené jako je Vilém Závada. My, kteří mu mohli být o posledních letech nablízku, zařadili jsme sl dávno svého staršího druha do rodokmenu těch největších, kteří tvoří páteř českého básnictví. Vidíme v něm pěšáka, který přenáší Máchův smutek, Nerudovo plebejství a Bezručovu vzpouru proti bezpráví přes kopce času jako živé poselství do doby, která vytváří prostor pro spravedlivý svět. To, co je znakem jeho samozřejmé ryzosti, je skutečnost, že mezi jeho životem a poezií byla vždycky naprostá jednota. Nikdy se nepřetvařoval, nikdy nešilhal přes plot, nikdy nechtěl být pouhým oslňujícím žonglérem slov. Vždycky byl a je sám sebou, chudým ostravským synkem, havířem, který nedoluje v povrchových dolech, ale v hlubokých šachtách lidských niter. »Neprodal své prvorozenství«, »v útrobách mu stále dřímá dítě«, »schoulený o koutečku srdce je spojen se všemi« a »od mlada otevřen a přístupen jako dům«. Takového jej prozrazuje jeho poezie, která je svéživotopisná, a ve své pravdivosti současně přerůstá do všelidské platnosti, nabírajíc rysy monumentality. Takového jej známe i jako člověka, přítele, rádce, orodovníka. Přijímal nás vždycky laskavě v redakcích časopisů, které řídil, v klenutých prostorách klementinské knihovny, v místnostech Svazu spisovatelů. Byl skoro zpovědnicí. Lidé chodí za ním se svými starostmi až domů. Vždycky odmítal pocty a chválu — příliš se jí neplýtvalo — ale nikdy neodmítl jakoukoli službu pro druhé a pro spr~ ,nost. Jeho účast na tvorbě socialistické kultury od prvních_> válečných let až po nejčerstvější dnešek se nedá ani zmapovat. Byl na stovkách besed, jezdil do závodů a na vesnice, přednáší, pomáhá, kde je třeba. A přitom zůstává prostý a skromný, neobyčejně lidský a dobrý. S rukama sepjatýma před sebou vyprovázel v posledních letech své generační druhy, zůstávaje takřka sám na vysunuté frontě boje. Pročítal jsem mnohokrát jeho novou knihu, devátou v pořadí. Je to kniha nerudovsky drsná, jako by v ní básník skládal sám sobě a svým účastníkům tu nejpřísnější bilanci a chtěl se chlapsky rozloučit s lidmi a zakřičet jim do svědomí, aby v nich znovu oživil »kořínky víry a kapky nadšení« a podal jim »venkovský chleba prostoty«. 1 když cítí víc než kdy předtím »tíhu kamení a hlíny«, nepřestává ho strhovat »chtivý zázrak života«, který stále oživuje přírodu a prostírá pod chodidly zelený koberec jara. Vím, jak hluboce jeho poslední knihu prožívají všichni, kdo se začetli do jejích stránek. Že jí věří, že je burcuje a zdvihá jim hlavy. Tentokrát je státní cena jen potvrzením tohoto čtenářského soudu. Tím s větší radostí bych chtěl Vilému Závadoví poděkovat a poblahopřát a věřit s ním, že to není leště kniha poslední, protože v ní pulzuje tolik krve a ohrožující bolesti. V čase zmatených uměleckých hodnot byla vyznamenána kniha těžká, ukutá ze vzácného kovu. Znamená novou stupnici tvrdosti. Vyznamenává se nejen velká poezie, ale i básníkova věrnost lidu, čistota jeho srdce, charakternost jeho postoje, který se nedal zmást nikdy exhibicemi literárních augustů, ale zůstal b íkem-komunistou. JAN PILAR TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Šéfredaktor dr. Jiří Hájek. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3. Bratislava, Šmeralova 10, telefon 318 57, 330 00. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. Vydává Rudé právo. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs. Objednávky a předplatné vyřizují pošty 1 doručovatelé, do zahraničí PNS, odd. vývozu tisku, Praha 1, Jindřišská 14. Předplatné na čtvrt roku 28 Kčs. • 5. května 1971