Tvorba, duben-červen 1971 (XXXVI/14-26)
1971-05-05 / No. 18
TÝDENÍK PRO POLITIKU. VĚDU A KULTURU 5. KVĚTNA 1971 «CENA 2,- KČS18 Archivní snímek z osvobození Prahy v roce 1945 JEVGENIJ DOLMATOVSKIJ Odpověď Ludmile Neznám svého otce Řekněte ml o něm něco vy, kteří jste bylí na frontě ... (Z dopisu kolchoznice Ludmily Sedněvové Svazu sovětských spisovatelů.) Vašeho otce znával jsem a — znám. Povím vám o něm vše, co vím: jak žil. Na jeho tvář sí dobře vzpomínám. ]e to tvář vojáka — jenž zvítězil. Když prvně slyšel, že je válka — šel. Ztratil se z domu. Vzal jen uzlík malý a nikdo ve vsí ani nevěděl, že nečekal, až si ho zavolají. A přišel ústup, kalvárie ran. Zem krvácela, požárem se vzňala. Jen jedenkrát si postěžoval nám: »Když jsem šel z domu, maličká už spala ...» Pak, když jsme spolu stáli v boji, říkal: »Mám před očima dcerku svojí.« Kolikrát raněn byl — to nepamatuji se. Jednou se ztratil dříve z lazaretu a přišel k rotě, přikradl se tiše: »Nu, kamarádi, zase všichni jsme tu.« Byl na Volze a bránil širý Don, porážky, ústup, nic ho nezlomilo. O vašem otci... ano, byl to on, psávalo často naše Informbyro. Jak přišel den, kdy zastavil svůj krck a pevně udeřil: Na západ! Hajdy domů! >1 než se sešel s dalším rokem rok překročil nazpět temně vody Donu, a hnal je, frice, z polí domova a ještě dál. Pak o něm nikdo neví. Byl v týlu nepřátel? Ci s kouskem olova v svěm dobrém srdci navždy padl k zemi? Domů se nevrátil. A zůstal nezvěstným. Možná že padl, proklínaje válku. Není však mrtev, Ludmilo, to vím! Navštivte Berlín. Je v Treptovském parku. Je živ i ve Vídni — stojí tam, bóják prostý a paží zdviženou z pomníku zdraví hosty. A ještě, Ludmilo, chtěl bych vám něco říci: pro jeho oči jednou provždy spící již neříkejte — neznala jsem ho. Byl voják. Hrdina. Sel životu vždy vstříc. Buďte jak on. Co může býti víc? Překlad vjk Byl První mól 1971 Téměř stejnými slovy nadepsal Jan Neruda svůj známý fejeton o prvni oslavě Svátku práce u nás. Tehdy to byly stovky, později již tisíce a desetitisíce pracujících rukou i ducha, kteří manifestovali svou internacionální solidaritu. V roce 1921, sotva několik dnů před ustavujícím sjezdem KSC, začala slavná tradice bojovných komunistických Prvních májů. V jejich duchu se konala i letošní prvomájová oslava, 1. máj roku 50. výročí Komunistické strany Československa. Praha i ostatní česká a slovenská města se probouzela do chladného dne, průvody však vykročily s elánem a rozhodností. A lidé vzpomínali a srovnávali. Nevymizí i. paměti našich pracujících ten zahanbující pocit z května 1969, kdy se nemohla u nás, v socialistické zemi, konat veřejná májová de monstrace; vždy budou poctivf lidé léto země hrdě vzpomínat onoho bojovného Prvního máje 1970, kdy jsme vyšli do ulic, abychom změřili a ověřili novou sílu strany a společnosti, která lámala neblahé lědictvi let 1968—1969. Slavný bude v řadě 1. májů i ten etošní, bojovný, ale přece jen zklidněný a sebevědomější, vyjadřující radost a uspokojení nad cestou, kterou jsme od dubna 1969 v naší vlasti urazili. »Důležité je,« prohlásil soudruh Gustáv Husák, »že díky usilovné práci miliónů našich lidí se za období od minulého Prvního máje dostalo více slunce, spokojenosti i pohody do celé naší společnosti, na pracoviště i do na šich rodin.« Tato nepatetická slova potvrdil i průběh prvomájových oslav v celé republice, je v nich bilance, ocenění výsledků naší spo léčné práce, společného úsilí komunistů i všech poctivých občanů této země. Blíží se XIV. sjezd strany, bude také bilancovat, hodnotit. Výsledek nemůže být nepochybně jiný, než jak jej vyjádřily desítky prvomájových oslav v naší zemi — po strašných letech krize naši spo lečnosti a strany, po letech rozvratu a proher, přichází k nám, díky práci nás všech, kdož milujeme tuto zemi, více slunce, spokojenosti a pohody. Ve znamení jednoty strany a lidu, ve znamení třidní a internacionální solidarity, nastupujeme k novým vítězným zápasům o naši socialistickou budoucnost. Takový byl náš 1. máj 1971. -ek- Blahopřání vymamenaným Stalo se již tradici, že v předvečer Prvního máje propůjčuje president republiky významným pia •uvri'küm ze všžťt oblasti našeho života čestné tituly a vysoká státní vyznamenání. Tento slavnostní akt přesvědčivě vyjadřuje, jak hluboce si naše společnost váží cílevědomé a usilovné činnosti všech pracovníků z různých odvětví průmyslu a zemědělství i vědců a umělců, kteří pečují o rozmnožení hospodářských i duchovních statků našeho národa a ze všech sil bojují za uskutečnění věčně platných pokrokových ideálů lidstva. Jména všech vyznamenaných kolektivů i jednotlivých pracovníků, kteří stáli v předním šiku společenských zápasů, jsou pro nás zároveň i symbolem morální a lidské odpovědnosti vůči společenskému zřízení a lidu této země. Tito lidé znali bezpečně, kde je jejich místo, a nezklamali naši důvěru. Proto nejen jejich dílo, ale i jejich zásadový a nekompromisní politický postoj a občanské přesvědčení vytvářejí pro naši společnost nezastupitelné hodnoty, které jsou pevnou zárukou socialistického charakteru života celé naší vlasti. K osobám a dílu nových laureátů a národních umělců se bude Tvorba postupně vracet. -mt-Z OBSAHU: Předpoklady úspěchů (Miloš Jakeš — str. 3) Kultura, inteligence, politika (str. 4—5) 0 vědě dnes a zítra (str. 5) Půlstoletí rumunských komunistů (str. 6) Prvý rok nové smlouvy (str. 7) Cesta k rekordu (str. 8) Metr na Metru (str. 9) XXIV. sjezd a naše umění (str. 10) Umění vystavovat (str. 10) Heinrich Mann a socialistický humanismus (Ladislav Stoll —sfr. II) Recenze, kritiky (str. 12—13) 0 Václavu Řezáčovi (str. 14—15) Hedokončená mozaika (str. 16) Jak Německo kapitulovalo (J. Dolmatovskij — příloha) Systém jako klec Profesor Raymond Aron fe známý francouzský sociolog a publicista, jehož politické názory občas bývají označovány za »skeptický liberalismus«; naše charakteristika by fe ovšem zařadila přece fen o pěkný kus vlc doprava. Profesor Ota Sik fe nám znám natolik, že není třeba ted fej znovu představovat. Nedávno otiskl francouzský hospodářský časopis I.'Expansion ja po něm západoněmecký Spiegel/ rozhovor těchto dvou mužů, jenž se měl týkat otázky, zda v socialistických podmínkách je či není možné uplatňovat tržní hospodářství. Leč tomu se diskusní part neřt věnovali jen okra/ově. Oba — a zejména Šiká — spíše lákaly problémy politické, šik sice v některých svých výrocích tjei ovšem byly v rozporu s jinými/ stále ještě apostrof oval socialismus, ale nějaký jiný než onen »sovětského ražení«, který prý ted vládne u nás. Bylo by tu prý třeba hodně změnit. Například zřídit podnikové rady, které by už zajistily, aby se výroba řídila výlučně zákony trhu — tedy zkratka jakýsi kapitalistický způsob správy socialistického podniku. Na to Aron: »Ale nesmíte přehlížet, že by se přitom projevil rozpor mezi všemocnou stranou a svobodnou volbou některé kontrolní rady.« Co tedy zbývá, než odstranit »všemocnost strany«? Ota Šik pochopil náznak: »Máte zcela pravdu. .. Socialistické tržní hospodářství je možné jedině v rámct skutečné politické demokracie.« Pak už Sikovi nic nebránilo dovozovat, že »třídní protiklady« byly •v Sovětském svazu a lidových demokraciích« odstraněny vlastně jen teoreticky, že socialistický systém se vůbec stal pouhou kleci... A když už Stk byl dost daleko, aby prohlásil, že zbrojní průmysl a militaristické kruhy na Západě i na Východě mají shodný zájem na udržení mezinárodního napětí, přestala zřejmě pomalu profesora Arona debata této úrovně bavit; asi už ho nebyla důstojná, třebaže v ledasčem se šikem souhlasil. Co by byl profesor Aron řekl Sikově »vědecké úrovni«, kdyby byl věděl, že o něco později tento pochybný »hrdina pražského jara« bude šířit teorie ještě nesmyslnější, jako například »zaručené« zprávy o preventivní internaci poled-nových progresivistů po dobu stranického sjezdu? Mohli bychom se ptát, proč se Ota Šik nikoli poprvé pouští do veřejných diskusi s prominentními buržoazními vědci, které pravidelně prohrává a v nichž fen prokazuje, jak daleko už dnes má k vědě fa oč blíž k primitivnímu antlkomunismu); a proč — byt t je to jedna ostuda za druhou — jej za to dokonce ještě platí jako •vědeckého pracovníka« švýcarský vědecký ústav? Odpověď, myslím, je jednoduchá: a Ota Šik se pouští do těchto debat »vědecky« pracuje proto, aby prohrával; právě za to je placen. Dnes možná pouze otevřeně hlásá názory, které se v Československu roku 1968 neodvážil vyslovit, chtěje tehdy ještě být považován za komunistu. Co bude dělat zítra, až jeho vědecká a politická »sláva* vyčichne definitivně i na Západě? Co všechno se ještě od něj dočteme — už ne asi v LExpansion ani ve Spiegelu, ale možná rovnou v bulvárním tisku... Nebot onou kleci, o které Šik mluví, se mu stal právě systém jeho myšlení, jeho politická i vědecká proradnost, jeho renegátstvi. Zrcadlo naši práce (mm) V pondělí se za výlohami našich obchodů objevilo mnoho zboží s jinými cenovkami. Téměř 3000 druhů výrobků je zlevněno. Lidé se zastavuji a diskutují, mají radost. Vyskytují se však i stálí nespokojenci, kteří hledají ve zlevnění všeohno možné, kromě zákonité reality našeho hospodářského vývoje. Tito lidé prohlašují, že zlevněni je jen jakési dočasné gesto strany a vlády. Většina občanů však chápe, že cenovky ve výlohách se měnf podle toho, jak pracují, že na současné zlevnění jsme si skutečně vydělali. To velmi jasně dokumentuji i hospodářské výsledky loňského roku. Hrubá výroba v průmyslu vzrostla proti roku 1969 o 7,9 procenta; produktivita práce se zvýšila o 8,1 procenta. I těchto pár čísel je ukázkou toho, že lidé pochopili význam hospodářských usnesení strany a vlády, že poznali prospěšnost těchto opatření pro Pokračování na str. 2 KOMENTÁŘ týdne DVACÁTÝ šestý Nejde o to stůj oo stůj vyhledávat jakási senzační »NEJ«. Platí však objektivně, že letošní květen je měsíoem, který překypuje inspirujícími podněty pro hluboká zamyšlení nad minulostí, dneškem i zítřkem. A to vše pro zítřek. Květen 1971 — tak velkolepě uvítaný neformální oslavou Prsního máje — vrací nás ke dnům osvobození naší vlasti v roce 1945, k nové Smlouvě o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se Sovětským svazem, stvrzené před rokem, je časem dovršení padesátileté cesty Komunistické strany Československa, dovršení, kterým bude její XIV. sjezd. Tak se to tedy sešlo; Letošní, Již šesladvacátý mírový květen bude měsícem velké bilance, vytěžení nosného odkazu minulosti i zároveň měsícem nového vykročení. Dižme se však tohoto týdne, který vyznačují především data 8. a 9. května. Obě připomínají události radostné, ba slavnostní, dny, které nám provždy symbolizují bratrství našich národů s národy Sovětského svazu, nerozborné soudružství komunistů Československa a země Sovětů. Obě data — 9. květen 1945 a 6. květen 1970 spojuje čtvrtstoletí společného postupu nůších zemí v zápase o mír a bezpečnost před nástrahami imperialismu, čtvrtstoletí stále širší a těsnější součinnosti v zájmu společného vzestupu a lepšího života pracujících, v zájmu socialismu. Rok, který 6. května uplyne od podpisu nové spojenecké smlouvy, tuto základní tendenci zjevně dále Pokračováni na str. 3