Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1971 (XXI/26-46)

1971-10-27 / No. 38

VCtěte na straně 9«: Soutěž ^Jak známe pracovní rád Nezastavit se v půli cesty Hovořit před dvěma třemi léty o pracovní ini­ciativě mnohde znamenalo vydávat se posměškům a nařknutí z konzervatismu a dogmatismu. Na málokterém jiném úseku našeho života se pro­jevoval útěk od principů socialistického života tolik, jako v podceňování uvědomělého vztahu li­dí k práci pro společnost. Prvky buržoazního in­dividualismu, chamtivosti a měšťáckého sobectví a s tím vším spojeného nezájmu o prospěch díl­ny, školy, závodu, celé společnosti hluboce zasáh­ly náš život a mnohde přežívají dodnes. Tím záslužnější byly první kroky podniknutá odborovým svazem k rozvoji pracovní iniciativy, k takovému vztahu k práci a ke svému okolí, který bude odpovídat zájmům socialismu a tím každého jednotlivce i celé společnosti, jednotlivé prvk znovuzrozeného socialistického vztahu k práci se slily na úseku školství v jediný proud, který byl v listopadu 1970 formulován minister­stvem školství CSR, ústředním výborem České­ho odborového svazu pracovníků školství a vědy a Českým ústředním výborem SSM v Prohlášení k rozvoji pracovní iniciativy při příležitosti 50. vý­ročí založení KSC. Dnes, po necelém roce, můžeme s radostí pře­­hlíže* výsledky, které byly v průběhu tohoto ob­dobí zaznamenány. Nemáme dosud po ruce sou­hrnné výsledky, hodnocení, které by přesně po­stihovalo celou šíři všeho, čeho bylo dosaženo. Ale projednávání této otázky v krajích i okresech je víc než výmluvné a dovolí konstatovat, že úspě­chy jsou výrazné. Krátký slonpek v Učitelských novinách nedovo­lí uvádět obsáhlé údaje. A tak na dokumento­vání toho, co bylo uvedeno, musí postačit po­hled alespoň na jeden kraj. Předsednictvo kraj­ského výboru Českého odborového svazu pracov­níků školství a vědy a školská a kulturní komise jihočeského KNV projednávaly začátkem října zprávu — zhodnocení rozvoje pracovní iniciati­vy škol a výchovných zařízení k 50. výročí KSC. Oba orgány mohly konstatovat, že pozornost k rozvoji pracovní iniciativy vedla téměř na všech školách a školských zařízeních ke zkvalit­nění výchovně vzdělávací práce, ke zvýšeni poli­tické a odborné úrovně učitelů, k prohloubení jejich účasti na politickém a veřejném životě. Pe­dagogičtí pracovníci uzavírali závazky, které se z větší části zbavily dřívějšího formalismu; jejich plnění bylo sledováno a průběžně vyhodnocová­no. Proto také mohly oba orgány dospět k odpo­vědnému hodnocení uplynulého období. Závazky kolektivů Jihočeského kraje, uzavíra­né na počest 50. výročí založení KSC a XIV. sjezdu KSC, byly většinou podloženy individuál­ními závazky. Např. každý pracovník SZTŠ Tá­bor, SLTŠ Písek aj. uzavřel osobní závazek; na Strakonicku uzavřelo 99 % škol závazky, na Pí­sečku se zúčastnily soutěže vyhlášené odborem školství ONV a OV COS tři čtvrtiny škol. Du zá­vazků přispěli i správní a provozní pracovníci, na Českobudějovicku uzavřelo závazky 87 % pra­covnic školních jídelen, rovněž na Táborskú, Pí­sečku a Ceskokrumlovsku. Závazky byly rozmanité, byly zaměřeny na růz­né směry. Zvlášť potěšitelné je, že značných úspěchů bylo dosaženo především v oblasti poli­­tickovýchovné práce. Mnoho závazků znělo na prohlubování družby se školami v socialistických zemích: úspěšně se rozvíjejí družební styky učňov­ské školy elektrotechnické v Netolicích s učiliš­těm v Gomelu, gymnasia v Prachaticích se ško­lou v Zagorsku u Moskvy, ZDŠ v Malontech se školou v Gomelské oblasti. Značně se rozšířilo dopisování žáků se žáky v Sovětském svazu. Velká pozornost byla věnována výzdobě škol, výstavkám s tematikou k výročí KSC. Desítky škol by bylo možno jmenovat — ZDS Chyšky, UŠ Votary, ZDŠ tř. Rudé armády Blatná a další. Mno­hé školy uspořádaly besedy se starými členy stra­ny, s protifašistickými bojovníky, vojáky Sovět­ské armády, příslušníky Lidových milicí. Mnoho jiných akcí a úkolů obsahovaly závaz­ky jihočeských škol. Jeden mimořádně závažný je nutno ještě zdůraznit: podporu a pomoc při za­kládání jednotné mládežnické organizace — Pio­nýra a SSM. Vyprávět o tom by mohli soudruzi z učňovské školy ve Volarech, odborného učiliš­tě n. p. Otavan v Třeboni. Podle neúplných pře­hledů začalo pracovat celkem 210 učitelů jako vedoucí jisker a pionýrských oddílů, bylo zalo­ženo 40 závodních organizací SSM na školách II. cyklu, na ZDŠ v Blatné, na ZDŠ s dětským domovem v Protivíne i jinde založili pedagogičtí pracovníci vlastní svazáckou organizaci. Není jistě všechno bez chyby, ne všechny závaz­ky jsou skutečně hodnotné, jsou i závazky vyplý­vající vysloveně z pracovní povinnosti těch, kteří je uzavírali. To však nic nemění na tom, že roz­voj pracovní iniciativy nabyl na síle i rychlosti. Nyní půjde o to, nezastavit se v půli cesty, ale dovést rozvoj pracovní iniciativy dál, k vyšším cílům. To platí o Jihočeském kraji stejně jako o kterémkoliv jiném kraji v naší republice. A tak závazky, které již nyní připravuji některé kolek­tivy na páčest VIII. všeodborového sjezdu, jsou zřejmě jednou z cest, jak jít dál v zájmu školství ' celé repubVky. VLADIMIR NOVAK 27. října 1971 - ročník XXI (74) - číslo 38 ■ V současné etapě rozvoje socialistické společnosti je jedním z hlavních ohnisek našeho pracovního úsilí intenzifikace ná­rodního hospodářství. Jde tu o kvalitativ­ně novou fázi, jež nevyplývá jen. z dosa­ženého stavu výrobních sil společnosti, nýbrž stává se ^základní podmínkou vítěz­ství socialismu nad kapitalismem. Schop­nost vyrovnat se s no.vými nároky vědec­kotechnické revoluce se totiř stává důka­zem životnosti společenského řádu. Jde tedy o to, abychom potenciální možnosti socialismu přeměnili ve skutečnost tako­vým tempem a v takovém rozsahu, které zajistí socialismu) všestrannou převahu a stanou se i příkladem zemím, které teprve vykračují na cestu samostatného vývoje. Intenzívní růst národního hospodářství vyžaduje, aby byly nalezeny adekvátní .ces­ty k cíli. Jednu z hlavních charakterizoval ve svém projevu na XIV. sjezdu KSČ před­seda federální vlády dr. L. Štrougal: „Po­­važujeme-li za základní úkol intenzifikaci celého výrobního procesu, pak musíme uči­nit obsahem řídící práce na všech stup­ních komplexní socialistickou racionali­zaci.“ Může se zdát, že tu jde výhradně o věc, která se týká výrobní sféry. Zamyslíme-li se však hlouběji nad samým obsahem so­cialistické racionalizace, ukazuje se, že proces se dotýká celého společenského or­ganismu. V této souvislosti se nabízí i otáz­ka, jaké nároky klade na výchovně vzdě­lávací systém. Komplexní socialistická racionalizace je obvykle charakterizována jako trvalá me­toda organizátorské a řídící práce a roz­víjení iniciativy pracujících, uplatňované v zájmu efektivního zabezpečení hospodář­ských záměrů a uspokojování potřeb so­cialistické společnosti, postihující všechny stránky reprodukčního procesu, výrobní i nevýrobní sféru. Již z této definice je patrné, že jde o trvalý dlouhodobý pracovní styl, jehož formování musí začínat již v počáteční fá­zi výchovy osobnosti — tedy ve školském systému. Nejde tu o vytváření zjednodu­šených vazeb a zkratů ani o násilnou apli­kaci politického účelu na výchovnou prá­ci, nýbrž spíše o úvahu, jaké požadavky bude klást praxe na počínání mladé gene­race? Nelze rovněž podřizovat výchovnou RACIONALIZACE JAKO VÝCHOVNÝ ÚKOL práci v této oblasti společenským nárokůmZejména je potřebné formovat od počátku daného okamžiku. Historický obsah a tě­­. ži.Ště racionalizačního úsilí se totiž mění, takže je nutno! hledat ty podstatné stránky, které mají trvalý charakter. Jedním z řrvalýfch znaků současného vý­voje jsou nesporně velmi dynamické změ­ny výrobního procesu a akcentování jeho vědeckotechnického charakteru. To si vy­žaduje nejen respektovat optimální propor­ce co do kvantitativní a kvalitativní sklad­by vzdělávacího systému, nýbrž i formo­vat potřebné kvality lidí. K nim patří ze­jména systematické pěstování zvídavosti. Marxovo ocenění pochybnosti jako nejhod­notnější vlastnosti člověka by tu mělo na­jít své plné docenění. Jinou žádoucí kvali­tou je smysl pro nové, spojený se schop­ností rychlé adaptace na nové podmínky. Rovněž pěstování analytických schopností, rozlišení podstatných. a nepodstatných stránek věcí a jevů, schopnost komplex­ního posiftování, respektování faktů při rozhodování patří k oněm žádoucím kvali­tám osobnosti, jež vyžaduje socialistická společnost v zájmu svého intenzivního roz­voje. Racionalizační proces v socialismu se liší od kapitalistického, s nímž má společ­nou technickou podstatu, rozdílnou funk­cí pracujících v něm. Zatímco v kapitalis­mu slouží racionalizace ve své podstatě upevnění nerovných vztahů mezi výrob­ci a vlastníky, v socialismu jde o inicia­tivní činnost, jejíž výsledky slouží celé společnosti. Osobní zá.jem je tu v souladu se zájmem společenským. Je tedy žádoucí, aby shora uvedené kvality byly vlastní­­celým výrobním kolektivům, jejichž spoje­né úsilí intenzifikuje výrobu. To přirozeně nikterak neznamená popření rozdílné funk­ce jednotlivců ve výrobním procesu a nut­nosti diferenciace vzdělání. Z požadavku iniciativní kolektivní čin­nosti v racionalizačním procesu vyplývají přirozené nároky nejen na rozvíjení ini­ciativy, nýbrž i na výchovu k aktivnímu vztahu ke společenským zájmům, k chápá­ní společenské podmíněnosti jednotlivé osobnosti, k úctě k poctivá práci jakého­koli druhu, ke schopnosti komunikace v rámci kolektivů složených z mnoha pro­fesí, a tedy k zájmu o rozšiřování spole­čenského i profesionálního rozhledu aid. mladého člověka jako aktivního společen-i ského činitele. Podstatou racionalizačního procesu je zvýraznění kvality před kvantitou. Kvanti­tativní přístupy, odpovídající extenzívnímu rozvoji, jsou však ve společnosti dosud hluboce zakořeněny a mají vysokou re­­zistenční schopnost. Poznamenávají i vý­klad řady učebních obcusů i jeho metody. Je jisté, že dosáhnout potřebných změn si vyžádá složitou experimentální činnost a hluboké zkoumání. Pokud však jde o spo­lečenskovědní obory i denní výchovnou práci, zejména pak o výklad společenské současnosti, není tak složité obracet po­zornost a vychovávat k vážnosti ke kva­litativní stránce lidské činnosti. Racionalizace národního hospodářství není v současné etapě myslitelná bez mezi­národní dělby práce a zejména bez hlu­boké integrace v rámci socialistické sou­stavy. Tyto procesy budou patřit v blízké budoucnosti k denní činnosti na kterékoli úrovní společenského organismu. Přitom nejde o jakékoli sjednocování, nýbrž o vy­tváření nových kvalit na základě optimál­ních a maximálních národních přínosů. Tyto nároky by se měly promítnout do vý­chovného systému nejen v důrazu na ko­munikační schopnost (kupř. jazykovou), nýbrž i v objasňování nutné změny obsahu tradičních pojmů, souvisejících s myšle­ním v rámci úzkých národních hranic, v hlubším poznání života socialistických zemí, jejich národních specifik a zvlášt­ností i v prohloubení přímých styků. Pod­statným činitelem je tu i výchova k ná­rodní hrdosti, a to nikoli všeobecná, nýbrž operující se skutečnými kvalitami, které mohou znamenat přínos do společné so­cialistické pokladnice. Bylo by jistě užitečné obdobně analyzo­vat i jiné stránky racionalizačního procesu a vyvozovat z nich další poučení. Naše úva­ha nemůže a ani nechce být vyčerpáva­jící. Šlo nám především o to, abychom ukázali velmi těsný vztah mezi strategic­kými úkoly národního hospodářství a den­ní výchovnou a vzdělávací praxí a připo­jili tak několik podnětů k onomu proudu, který se zamýšlí nad dnešní výchovou z hlediska budoucích nároků společnosti. FRANTIŠEK KOLÍNSKÝ

Next