Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1971 (XXI/26-46)
1971-10-27 / No. 38
VCtěte na straně 9«: Soutěž ^Jak známe pracovní rád Nezastavit se v půli cesty Hovořit před dvěma třemi léty o pracovní iniciativě mnohde znamenalo vydávat se posměškům a nařknutí z konzervatismu a dogmatismu. Na málokterém jiném úseku našeho života se projevoval útěk od principů socialistického života tolik, jako v podceňování uvědomělého vztahu lidí k práci pro společnost. Prvky buržoazního individualismu, chamtivosti a měšťáckého sobectví a s tím vším spojeného nezájmu o prospěch dílny, školy, závodu, celé společnosti hluboce zasáhly náš život a mnohde přežívají dodnes. Tím záslužnější byly první kroky podniknutá odborovým svazem k rozvoji pracovní iniciativy, k takovému vztahu k práci a ke svému okolí, který bude odpovídat zájmům socialismu a tím každého jednotlivce i celé společnosti, jednotlivé prvk znovuzrozeného socialistického vztahu k práci se slily na úseku školství v jediný proud, který byl v listopadu 1970 formulován ministerstvem školství CSR, ústředním výborem Českého odborového svazu pracovníků školství a vědy a Českým ústředním výborem SSM v Prohlášení k rozvoji pracovní iniciativy při příležitosti 50. výročí založení KSC. Dnes, po necelém roce, můžeme s radostí přehlíže* výsledky, které byly v průběhu tohoto období zaznamenány. Nemáme dosud po ruce souhrnné výsledky, hodnocení, které by přesně postihovalo celou šíři všeho, čeho bylo dosaženo. Ale projednávání této otázky v krajích i okresech je víc než výmluvné a dovolí konstatovat, že úspěchy jsou výrazné. Krátký slonpek v Učitelských novinách nedovolí uvádět obsáhlé údaje. A tak na dokumentování toho, co bylo uvedeno, musí postačit pohled alespoň na jeden kraj. Předsednictvo krajského výboru Českého odborového svazu pracovníků školství a vědy a školská a kulturní komise jihočeského KNV projednávaly začátkem října zprávu — zhodnocení rozvoje pracovní iniciativy škol a výchovných zařízení k 50. výročí KSC. Oba orgány mohly konstatovat, že pozornost k rozvoji pracovní iniciativy vedla téměř na všech školách a školských zařízeních ke zkvalitnění výchovně vzdělávací práce, ke zvýšeni politické a odborné úrovně učitelů, k prohloubení jejich účasti na politickém a veřejném životě. Pedagogičtí pracovníci uzavírali závazky, které se z větší části zbavily dřívějšího formalismu; jejich plnění bylo sledováno a průběžně vyhodnocováno. Proto také mohly oba orgány dospět k odpovědnému hodnocení uplynulého období. Závazky kolektivů Jihočeského kraje, uzavírané na počest 50. výročí založení KSC a XIV. sjezdu KSC, byly většinou podloženy individuálními závazky. Např. každý pracovník SZTŠ Tábor, SLTŠ Písek aj. uzavřel osobní závazek; na Strakonicku uzavřelo 99 % škol závazky, na Písečku se zúčastnily soutěže vyhlášené odborem školství ONV a OV COS tři čtvrtiny škol. Du závazků přispěli i správní a provozní pracovníci, na Českobudějovicku uzavřelo závazky 87 % pracovnic školních jídelen, rovněž na Táborskú, Písečku a Ceskokrumlovsku. Závazky byly rozmanité, byly zaměřeny na různé směry. Zvlášť potěšitelné je, že značných úspěchů bylo dosaženo především v oblasti politickovýchovné práce. Mnoho závazků znělo na prohlubování družby se školami v socialistických zemích: úspěšně se rozvíjejí družební styky učňovské školy elektrotechnické v Netolicích s učilištěm v Gomelu, gymnasia v Prachaticích se školou v Zagorsku u Moskvy, ZDŠ v Malontech se školou v Gomelské oblasti. Značně se rozšířilo dopisování žáků se žáky v Sovětském svazu. Velká pozornost byla věnována výzdobě škol, výstavkám s tematikou k výročí KSC. Desítky škol by bylo možno jmenovat — ZDS Chyšky, UŠ Votary, ZDŠ tř. Rudé armády Blatná a další. Mnohé školy uspořádaly besedy se starými členy strany, s protifašistickými bojovníky, vojáky Sovětské armády, příslušníky Lidových milicí. Mnoho jiných akcí a úkolů obsahovaly závazky jihočeských škol. Jeden mimořádně závažný je nutno ještě zdůraznit: podporu a pomoc při zakládání jednotné mládežnické organizace — Pionýra a SSM. Vyprávět o tom by mohli soudruzi z učňovské školy ve Volarech, odborného učiliště n. p. Otavan v Třeboni. Podle neúplných přehledů začalo pracovat celkem 210 učitelů jako vedoucí jisker a pionýrských oddílů, bylo založeno 40 závodních organizací SSM na školách II. cyklu, na ZDŠ v Blatné, na ZDŠ s dětským domovem v Protivíne i jinde založili pedagogičtí pracovníci vlastní svazáckou organizaci. Není jistě všechno bez chyby, ne všechny závazky jsou skutečně hodnotné, jsou i závazky vyplývající vysloveně z pracovní povinnosti těch, kteří je uzavírali. To však nic nemění na tom, že rozvoj pracovní iniciativy nabyl na síle i rychlosti. Nyní půjde o to, nezastavit se v půli cesty, ale dovést rozvoj pracovní iniciativy dál, k vyšším cílům. To platí o Jihočeském kraji stejně jako o kterémkoliv jiném kraji v naší republice. A tak závazky, které již nyní připravuji některé kolektivy na páčest VIII. všeodborového sjezdu, jsou zřejmě jednou z cest, jak jít dál v zájmu školství ' celé repubVky. VLADIMIR NOVAK 27. října 1971 - ročník XXI (74) - číslo 38 ■ V současné etapě rozvoje socialistické společnosti je jedním z hlavních ohnisek našeho pracovního úsilí intenzifikace národního hospodářství. Jde tu o kvalitativně novou fázi, jež nevyplývá jen. z dosaženého stavu výrobních sil společnosti, nýbrž stává se ^základní podmínkou vítězství socialismu nad kapitalismem. Schopnost vyrovnat se s no.vými nároky vědeckotechnické revoluce se totiř stává důkazem životnosti společenského řádu. Jde tedy o to, abychom potenciální možnosti socialismu přeměnili ve skutečnost takovým tempem a v takovém rozsahu, které zajistí socialismu) všestrannou převahu a stanou se i příkladem zemím, které teprve vykračují na cestu samostatného vývoje. Intenzívní růst národního hospodářství vyžaduje, aby byly nalezeny adekvátní .cesty k cíli. Jednu z hlavních charakterizoval ve svém projevu na XIV. sjezdu KSČ předseda federální vlády dr. L. Štrougal: „Považujeme-li za základní úkol intenzifikaci celého výrobního procesu, pak musíme učinit obsahem řídící práce na všech stupních komplexní socialistickou racionalizaci.“ Může se zdát, že tu jde výhradně o věc, která se týká výrobní sféry. Zamyslíme-li se však hlouběji nad samým obsahem socialistické racionalizace, ukazuje se, že proces se dotýká celého společenského organismu. V této souvislosti se nabízí i otázka, jaké nároky klade na výchovně vzdělávací systém. Komplexní socialistická racionalizace je obvykle charakterizována jako trvalá metoda organizátorské a řídící práce a rozvíjení iniciativy pracujících, uplatňované v zájmu efektivního zabezpečení hospodářských záměrů a uspokojování potřeb socialistické společnosti, postihující všechny stránky reprodukčního procesu, výrobní i nevýrobní sféru. Již z této definice je patrné, že jde o trvalý dlouhodobý pracovní styl, jehož formování musí začínat již v počáteční fázi výchovy osobnosti — tedy ve školském systému. Nejde tu o vytváření zjednodušených vazeb a zkratů ani o násilnou aplikaci politického účelu na výchovnou práci, nýbrž spíše o úvahu, jaké požadavky bude klást praxe na počínání mladé generace? Nelze rovněž podřizovat výchovnou RACIONALIZACE JAKO VÝCHOVNÝ ÚKOL práci v této oblasti společenským nárokůmZejména je potřebné formovat od počátku daného okamžiku. Historický obsah a tě. ži.Ště racionalizačního úsilí se totiž mění, takže je nutno! hledat ty podstatné stránky, které mají trvalý charakter. Jedním z řrvalýfch znaků současného vývoje jsou nesporně velmi dynamické změny výrobního procesu a akcentování jeho vědeckotechnického charakteru. To si vyžaduje nejen respektovat optimální proporce co do kvantitativní a kvalitativní skladby vzdělávacího systému, nýbrž i formovat potřebné kvality lidí. K nim patří zejména systematické pěstování zvídavosti. Marxovo ocenění pochybnosti jako nejhodnotnější vlastnosti člověka by tu mělo najít své plné docenění. Jinou žádoucí kvalitou je smysl pro nové, spojený se schopností rychlé adaptace na nové podmínky. Rovněž pěstování analytických schopností, rozlišení podstatných. a nepodstatných stránek věcí a jevů, schopnost komplexního posiftování, respektování faktů při rozhodování patří k oněm žádoucím kvalitám osobnosti, jež vyžaduje socialistická společnost v zájmu svého intenzivního rozvoje. Racionalizační proces v socialismu se liší od kapitalistického, s nímž má společnou technickou podstatu, rozdílnou funkcí pracujících v něm. Zatímco v kapitalismu slouží racionalizace ve své podstatě upevnění nerovných vztahů mezi výrobci a vlastníky, v socialismu jde o iniciativní činnost, jejíž výsledky slouží celé společnosti. Osobní zá.jem je tu v souladu se zájmem společenským. Je tedy žádoucí, aby shora uvedené kvality byly vlastnícelým výrobním kolektivům, jejichž spojené úsilí intenzifikuje výrobu. To přirozeně nikterak neznamená popření rozdílné funkce jednotlivců ve výrobním procesu a nutnosti diferenciace vzdělání. Z požadavku iniciativní kolektivní činnosti v racionalizačním procesu vyplývají přirozené nároky nejen na rozvíjení iniciativy, nýbrž i na výchovu k aktivnímu vztahu ke společenským zájmům, k chápání společenské podmíněnosti jednotlivé osobnosti, k úctě k poctivá práci jakéhokoli druhu, ke schopnosti komunikace v rámci kolektivů složených z mnoha profesí, a tedy k zájmu o rozšiřování společenského i profesionálního rozhledu aid. mladého člověka jako aktivního společen-i ského činitele. Podstatou racionalizačního procesu je zvýraznění kvality před kvantitou. Kvantitativní přístupy, odpovídající extenzívnímu rozvoji, jsou však ve společnosti dosud hluboce zakořeněny a mají vysokou rezistenční schopnost. Poznamenávají i výklad řady učebních obcusů i jeho metody. Je jisté, že dosáhnout potřebných změn si vyžádá složitou experimentální činnost a hluboké zkoumání. Pokud však jde o společenskovědní obory i denní výchovnou práci, zejména pak o výklad společenské současnosti, není tak složité obracet pozornost a vychovávat k vážnosti ke kvalitativní stránce lidské činnosti. Racionalizace národního hospodářství není v současné etapě myslitelná bez mezinárodní dělby práce a zejména bez hluboké integrace v rámci socialistické soustavy. Tyto procesy budou patřit v blízké budoucnosti k denní činnosti na kterékoli úrovní společenského organismu. Přitom nejde o jakékoli sjednocování, nýbrž o vytváření nových kvalit na základě optimálních a maximálních národních přínosů. Tyto nároky by se měly promítnout do výchovného systému nejen v důrazu na komunikační schopnost (kupř. jazykovou), nýbrž i v objasňování nutné změny obsahu tradičních pojmů, souvisejících s myšlením v rámci úzkých národních hranic, v hlubším poznání života socialistických zemí, jejich národních specifik a zvláštností i v prohloubení přímých styků. Podstatným činitelem je tu i výchova k národní hrdosti, a to nikoli všeobecná, nýbrž operující se skutečnými kvalitami, které mohou znamenat přínos do společné socialistické pokladnice. Bylo by jistě užitečné obdobně analyzovat i jiné stránky racionalizačního procesu a vyvozovat z nich další poučení. Naše úvaha nemůže a ani nechce být vyčerpávající. Šlo nám především o to, abychom ukázali velmi těsný vztah mezi strategickými úkoly národního hospodářství a denní výchovnou a vzdělávací praxí a připojili tak několik podnětů k onomu proudu, který se zamýšlí nad dnešní výchovou z hlediska budoucích nároků společnosti. FRANTIŠEK KOLÍNSKÝ