Výtvarná Práce, 1955 (III/2-23)

1955-01-28 / No. 2

O některých otázkách p rumy slov éh o výtvarnictv í Nejednou naše strana a vláda zdůraznily poža­davek kvality výrobků. I v posledním vládním prohlášení ze dne 13. XII. 1954 předseda vlády Viliam Široký fiká: „Význačným rysem dnešního období naší průmyslové výstavby je zvýšení péče o růst výroby spotřebního zboží, při čemž sou­časně s kvantitativním růstem žádáme zvýšení kvalit y spotřebního zboží a rozšíření jeho sor­timentu.“ Tato otázka leží na srdci i velké řadě tvůrčích pracovníků. Obecně se chápe, že umělecká tvorba dávající formu a vzhled předmětům denní potřeby, má přes určité specifické rysy této činnosti stejně důležitou úlohu při výchově lidu jako ostatní kategorie umění. Vždyt tato tvořivá práce, i když účelnost bývá východiskem uměleckého snažení', vyjadřuje se vlastnostmi, které aktivně působí na estetickou vnímavost, rozvíjí v lidech umělecké emoce a smysl pro krásu. Touha po kráse je u nás hluboce vžita a má také svoji nádhernou tradici. Ty obdivuhodné plody lidového umění a výroby uchvacují nás podnes proto, že i obyčejný talíř, nádoba či tkanina s vymezenou funkcí nesou pe­čeť umělecké tvořivosti a výrazu, především pak lásky k věcem, které nás obklopují. Tak byla v procesu práce a tvořeni vytvářena svérázná národní tradice našeho domova. Jestliže s úctou i pýchou přehlížíme toto bo­haté dědictví minulosti, které tak často klademe jako přiklad, nebylo by také správné přihlédnout k naléhavým otázkám jormování kultury dneška? Stává se totiž v životě, že řeč se mluví a voda plyne. Taková analogie je v mnohém přiléhavá i na poměry v tak mnohotvárné a široké oblasti, jako je užité umění a průmyslově výtvarníctvu Je třeba se ptát: Plníme na všech úsecích ty úkoly vytyčené stranou a vládou v zájmu zvyšo­vání kultury našeho pracujícího lidu? Využíváme všude těch skvělých možností, které nám posky­tuje naše společnost a socialistická výroba? Musíme přiznat, že se potkáváme s řadou ne­dostatků. S nedostatky, které se nějak urputně zakořenily a nechtějí se dát vyvrátit. Naše ne­snáze netkví v tom, že bychom neměli talentova­ných lidí, výtvarníků schopných zvládnout úkoly. Bylo již dosaženo i pozoruhodných úspěchů. A je právě jednou z našich chyb, že tvůrčí oblast uži­tého uměrú a průmyslového výtvarnictví se po­suzuje roztříštěně a poněkud zjednodušeně. Do­konce i na půdě Ostředního svazu čs. výtvarných umělců je nutno bojovat proti podceňování a za vážnost této práce. No druhé straně; pak neškodí připomínat a soustavní zdůrazňovat samotným výtvarníkům jejich uměleckou odpovědnost. Jed­na věc však souvisí s druhou. Ke skutečnému a theoretickému rozboru ideových a uměleckých otázek disciplin užitého uměrú a průmyslového výtvarnictví bylo by třeba konference a celostátní výstavy. Přes to, že byla učiněna řada příprav, přes dílčí aktivy a výstavy akce celostátního rá­zu se neuskutečnila. Výstava toho druhu, spoje­ná s diskusí, jeví se jako nutná opěrná základna k tomu, aby lid, tvůrčí pracovníci a složky výro­by měli možnost přehlédnout vykonanou práci, zkoumat ji i hodnotit. Pak by se průkazně obje­vilo, že je naivní domněnkou vidět často užité umění jen v dekoru vázy nebo dessinu šátku. Vi­­tlěli bychom, že užité umění a průmyslové vy­tvař met ví opravdu prostupuje našim životem a zmáhá veliké úkoly od prostých potřeb člověka až k monumentálně dekorativní malbě atd. Nové řešení karosouání auta, výpravná sgrafita J. Nováka, Boudův gobelín „Praha", Eckertova keramika a porcelán, průbojná práce Z. Kováře v úpravě pracovních nástrojů (k naší škodě po­nechávaná v sádrových modelech) a další, to vše by v nás mělo vzbuzovat nadšený patriotismus. To jsou vyhrávané úspěchy o novou socialistickou kulturu naší země. vyžadující uměleckého zápalu a tvůrčí námahy stejně tak jako zápas o rozvi­nuti thematické stránky našeho uměrú. I když nelze mechanicky srovnávat myšlenkový proud umělce, musí tu nutně jít o hledání pravdy, po­chopení skutečnosti tak, aby byla schopna tlu­močit potřeby a ideje naší doby. Je právě nepří­jemné, že málo dovedeme těžit z podobných úspěchů, vyzvednout je na příslušně posice, aby­chom si ujasnili kriteria umělecké tvorby. Vinou zaostávání theorie v tomto směru provádí se mnoho omylů. Myslím na př., že N. Melniková- Papoušková sotva prokazuje výtvarníku dobrou službu, když v Tvaru 7/VI píše — „skutečně už pololidovým keramikem je S. Bláha, který je těsně spjat s jihočeským hrnčířstvím .. Nebo snad je pro profesionálního umělce po­chvalou ona „pololidovosť‘ jen proto, že je ještě sevřen formalistickým názorem a snaží se primi­tivně napodobit lidovou ornamentiku? Zůstáváme mnohdy na rozpacích, jaké je třeba umělecké kvalifikace k pletení svetrů, patří-li ta či ona věc do sféry výtvarné práce nebo domácí výroby. Takových ani snad ne „problémů“ je hodně a bylo by proto nutné, aby naše theorie zaujala k tomu stanovisko a vedla umělce cestou takové tvorby, která se nazývá uměním. Spletitost situace o oblasti užitého uměni a průmyslového výtvarnictví, jak se odráží na kva-Dokončenl na str. 2. Uf ‘ ty A v / 7? 7/ ■ North Germany News Bureau /$ fr 1 // Alexander Ramsay Ref. No. i-------------------­2 Ročník III. Cena 60 hal. Čtrnáctideník ti s t R e d n í h o svazu Československých výtvarných umělců V Praze 28. Utdaa 1955 Patři již k nezbytnosti každé společnosti, že si svůj život zdůvodňuje nejen jedinečným a jen jí vlastním uměním, ale i theorií umění, která zo­becňuje v platné zákony charakter umění určité epochy. Zde jsou sice vyjádřeny myšlenky ab­straktní, ale vyvěrající ze života umění, a ve své obecnosti a abstraktnosti nabývají na pravdivosti a závaznosti, aby se staly posledními oporami a jistotami umělců a společnosti samé jako celku. Není-Ii jich, ozývají-li se jen tu a tam roz­tříštěné a nejednotné hlasy, jde zpravidla o dobu zmatků, duchovní rozkolísanosti a hlavně neorga­­nisovanosti životních zdrojů. Neútočí se ve jménu života na cíle stojící nad malicherným dnem, síly se nejednotí k mocným a jednotným úderům, ko­ketuje se a originální a rafinovaný hlas se cení nad pravdivý a zemitý. Klad se pak spatřuje již v pouhé obraně života, místo aby se šlo za život dál. Takovou dobu jsme prožívali nedávno, byla to doba t. zv. první republiky. Ale i příklad Karla Purkyně je poučný. Pozvedá svůj silný a často ironický hlas umělce, aby se pokusil sám hodnotit umělecký stav, protože na­prostý nedostatek theorie a kritiky ho k tomu přímo nutí. Cítí, že je nutné míti zde určité obec­né závěry, nemá-li umělec tápat v nejistotách. Stav současného českého umění vyjadřuje slovy známé písně (Na tom pražským mostě, konvalinka roste, žádnej jí tam nezalejvá, ona sama roste). Máme tu tedy svědectví umělce samého, který se cítí opuštěn ve svých zápasech z velké části proto, že tu není kritika a theoretika, který by pro­šetřoval omyly a pravdy uměleckých snah. Nutnost theorie a kritiky je tedy zákonitá a životně nutná pro každou společnost. Tím více ji potřebujeme dnes, což vyplývá z celého charak­teru našeho života. Nespokojujeme se tím, aby naše myšlení jen odráželo to, co nám přináší život, aby bylo jen záznamem dosaženého. Na­opak. Chceme, abychom myšlením ovládli sku­tečnost, stali se strojiteli svého života, abychom chápajícím a vlídným rozumem postihli zákony vývoje našeho umění a pomohli tak spoluurčovat jeho cesty. Naše upřímná odpověď na to, plní-li naše kri­tika a theorie tuto úlohu, musí být ještě v mno­hém záporná. Nemáme dosud vypracovanou theorií socialistického realismu a proto i naše kritika, ne­majíc opory theoretické. často tápe. Některé omy­ly našeho umění, slepé uličky, z nichž nevede cesty, byly zaviněny nejen „potížemi růstu“, jak už tak někdy pohodlně tvrdíme, ale naší nedba­lostí a nepřipraveností v oblasti theorie a kritiky. Jestliže tu nemáme rozpracovány na př. otázky uměleckého poznání, nevymezíme-Ii přesně úlo­hu umělcova subjektu v poznávacím procesu, ne­­ní-li prošetřena otázka obsahu a formy, je toho logickým důsledkem nejistota a odlišnost našich soudů o uměleckém díle. Je ovšem pravda, že umění, naslouchajíc po­zorně tajemnému hovoru života, nalezne konec konců vždy správnou cestu. Ale kolik zbytečných omyiů, kolik trapných nedorozumění, nesmyslných výroků a posudků, které umělce zraňuji a ještě do rány sypou jed resignace a nechutenství! A je tomu tak dávno, co mezi námi chodili neomylní lidé, kteří drzým čelem poráželi sloupy našeho ná­rodního umění? Je jisté, že proti těmto omylům musíme po­stavit positivní program. Diletaníismus se nedá bít diletantismem. Propracování vědecké theorie našeho umění, zjištění zásad marxistické kritiky je jediné možné řešeni. Připravovaná konference theoretiků a kritiků výtvarného umění na Dobříši je tak vyvolána na­ším životem a není jen náhodným zasedáním ně­kolika lidí. Bude také jistě kladně uvítána našimi, umělci. Vždyť tu má dojít k tomu, nač vlastně se již dlouho čeká — aby se sešli lidé zabývající se theorií a kritikou, řekli si po pravdě, co vykonali a co nevykonali, aby si určili a vymezili své úkoly a dali se do práce plánovitě podle důležitosti pro­blémů. Dva konferenční dny mají na programu refe­ráty vztahující se k úkolům naší theorie a kritiky. Půjde o to, zjistit hlavní příčiny nedostatků i o stanovení pracovního programu. Nejen to, jde zde již i o positivní práci — řada referátů se bude zabývat zjištěním povahy theorie a kritiky, jejich vzájemného poměru, otázkou, v čem máme hledat zvěrieětění naší kritiky atd. Druhý den zasedání půjde g závažné otázky obecného cha­rakteru, mimo jiné problém specifiky uměleckého poznání zvláštnosti uměleckého vývoje, kultur­ní dědictví a vývoj našeho umění ve dvacátém století. Úkolem aktivu nemůže být ovšem roz- Dokončeni na str. 2, PŘED ZASEDÁNÍM THEORETIKŮ A KRITIKŮ BUSÁN ŠINDELÁ.R Jan ČumpeTik: Stařenka z Velké (1942) VÝTVARNÁ 1 PRACE

Next