Výtvarná Práce, 1957 (V/1-26)

1957-02-02 / No. 1

ORGÁN SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH V Ý TVAR N ÝC H U MĚLCŮ VlTTARNÍ rb Acs 1 Měsíc rozhovoru J(, a jednaní Leden 1957 vstupuje do dějin mezinárodních vztahů, jako měsíc důležitých politických jed­náni v táboře socialistických zemí a dělnických stran. Zahájila je delegace strany a vlády Ně mecké demokratické republiky moskevskými rozhovory s delegaci sovětskou a pák čínskou, pokračovala výměnou názorů obou socialistic­kých velmoci, Sovětského svazu a lidové Číny, polsko-činskými rozhovory ve Varšavě a ma­­ďarsko-činskými v Budapešti, jednáním dele­gace Komunistické strany Francie u nás a Ko­munistické strany Itálie v Budapešti a konči (rozuměj pro tento měsíc) událostí pro česko­slovenský lid nejvýznamnější, rozhovory a jed­náním, které měla naše vládni delegace a dele­gace Komunistické strany Československa v nedávných dnech v Moskvě. Už nýni je možno říci, že všechna tato set­kání představitelů řady zemí socialistického tábora a dvou největších komunistických stran západoevropských přinesla cenné výsledky, kte­ré budou mít v příštích měsících podstatný vliv na vývoj mezinárodni situace i na vnitřní poli­tiku a ekonomiku jednotlivých zemí socialismu. To je výsledek sice očekávaný, a přece znovu potěšující. V uplynulých téměř už dvanácti mě­sících od XX. sjezdu Komunistické strany So­větského svazu vyvíjela protikomunistická a protilidová fronta západních imperialistů ne­malé úsilí, aby do skupiny socialistických zemi a komunistických stran vrazila klíny a vnesla rozpory, které by rozleptaly a porušily jednotu a pevnost tohoto tábora. Na tuto zavilou a po­tměšilou snahu odpověděl leden jednoznačně a jasně. A byt o této odpovědi v poslední době nepochyboval snad už ani největší politický fantasta na západě, přece ji znovu přijímáme s pocitem jistoty, radostí a zadostiučinění. Ná­zorová jednota všech zúčastněných zemi v po­suzování mezinárodni situace, jak se vyvíjela v nejnovější době, další upevňování vnitřní semknutosti socialistického tábora a jeho stále se prohlubující spolupráce hospodářská, to vše­chno jsou nejen jasná slova těm na západě, kteří předčasně jásali, že se jim snad přece jen podaří dosáhnout jejich rozbiječského cíle, ale jsou to také posilující záruky pro každou ze zúčastněných zemí a konec konců pro stami­liony spravedlivých lidi na celém světě, kteří v Sovětském svazu, v lidové Číně a v zemích lidové demokracie právem vidi strážce míru a lidského štěstí. Pro Československo je otázka míru a všech opatření, která s ni souvisí, zvlášť důležitá. Vždyť v samém našem sousedství se znovu staví na nohy německý militarismus, uvnitř ži­vený nacionalismem a revanšismem a zvenčí ochotně podporovaný dolarovým kmotrem za mořem. Němečtí monopolisté by znovu měli uchvátit celý hospodářský potenciál západoev­ropských zemí, aby pak německé holinky zno­vu mohly podupat a zničit svbodu pracujícího lidu a jeho samostatnost. Právě proto se u nás ta část společné československo-sovětské de­klarace, v níž se hovoří o nebezpečí nové agre­se, četla s mimořádným zájmem a souhlasně se prijímalo i neochvějné rozhodnuti obou vlád upevňovat organisaci Varšavské smlouvy, když západní mocnosti tvrdošíjně odmítají sovětské návrhy na likvidaci vojenských seskupeni a pro jejich odpor zatím nebylo možno vytvořit účin-i ný systém kolektivní bezpečnosti v Evropě. So-i ciálistické státy jsou pevně rozhodnuty nedo­pustit, aby se znovu opakovala předhistorie dru­hé světové války s celým tím obludným růstem německé militaristické mašiny až po zažehnutí válečného požáru. A právě Varšavská smlouva musí být takovým účinným nástrojem bezpeč­nosti a obranyschopnosti proti všem možnos­tem. V závěrečném oddílu deklarace se hovoří o hospodářských vztazích obou zemi a zjišťuje se, že se rozvíjely na základě rovnoprávnosti a bratrské vzájemné pomoci. V budoucnosti se má úzká hospodářská spolupráce ještě prohlou­bit o rozsáhlejší průmyslovou kooperaci obou států, která umožní daleko racionálněji než do­sud využit výrobní kapacity našeho i sovětské­ho průmyslu a může ještě dále zvýšit výměnu zboží mezi oběma zeměmi. Dobrou zprávou pro naše národní hospodářství je i dodatečné rozší­ření dohody o zahraničním obchodě obou zemí 0 další velkou dodávku obilí, hliníku a ferro­­chromu ze Sovětského svazu k nám. Jiná plod­ná spolupráce se Sovětským svazem se rozviji na poli mírového využití atomové energie. De­legace se dohodly, že budeme do Sovětského svazu i nadále dodávat uranové rudy, při čemž se konstatovalo, že ceny, za které je prodává­me, jsou spravedlivé a vzájemně výhodné. Nad­to ze Sovětského svazu získáváme potřebná zařízení a technickou pomoc pro stavbu ato­mové elektrárny a badatelského ústavu pro ja­dernou fysiku. Je tedy jisté, že stejně tak jako předcházející ustanovení politického rázu má 1 hospodářská část deklarace velký význam pro další vývoj našeho státu. A to ještě podtrhuje význam společného prohlášeni. Výstava Zátiší v České malbě XX. století Je po dlouhé poměrné době opět podnětem k za­myšleni nad uměním našeho věku, vyvolaným konkrétními vystavenými díly. Přes některé nedostatky výstavy, o nichž píše M. Holý na str. 3., je třeba uvítat, že zase vidíme pohromadě soubor obrazů, předvádějící, 1 když ne bez mezer^bohatstvi české malby XX. sto­letí. A řekněme si rovnou, že uvažovat nad nim 0 realismu a formalismu bylo by školometské nedorozuměni. Tyto obrazy a vůbec umění této doby je třeba především zkoumat tak, jak vzni­kalo, studovat jeho vývoj, jeho vztahy k době 1 k celé naší kultuře. To znamená především zjišťovat fakta a zdržet se ukvapených soudů, které už za rok se ukážou obvykle směšné. • Materiál na výstavě zátiší shromážděný obraci naši pozornost zvláště k jednomu problému. Na základě jakých tvárných přístupů zabývali se čeští malíři XX. století zátiším? Jak budovali své obrazy, jaký byl jejich názor na barvu, tvar, prostor atd., jaké komposiční zákonitosti ovlá­daly jejich obrazy, jak řešili vztahy základní cl. složek výtvarného výrazu? Nebylo by možnt rozbírat tyto otázky nějak podrobně a nemělc by to ani smyslu. Došli bychom totiž ke zjiště­ním známým, i když poněkud zapomínaným. Zopakujme si proto jen v největší stručnosti genea’ogii malby zátiší XX. století u nás, která se ostatně příliš neliší od genealogie celé naši malby. Dospějeme tak i k určitému uzávěru, do­týkajícímu se otázek tolik diskutovaných v po­slední době. Nejvýzhamnější postavou pro zátiší na konci XIX. a počátkem XX. století byl beze sporu Cé­zanne. I když on sám mířil spíše jinam (jak to ukazuje jedna z řídkých jeho „reálisad“, malé zátiší Ovoce v naší Národní galerii), vzala si následující generace příklad především z analy­­ticko-racionální stránky jeho díla a rozvedla dále některé stavebné principy jeho obrazů. To je podstata celé jedné peripetie francouzské malby, nejlépe charakterisovatelné jmény De­rain, Picasso, Braque. A je příznačné pro teh­dejší problematiku obrazu, že se odehrávala převážně v oblasti zátiší. U nás tento názor rozváděla Osma. Na vý­stavě jej dokládají dvě zátiší Kubištova, ještě z prvního desetiletí našeho století, tři pozdější zátiší Fillova a zátiší Procházkovo. (Uvědomu­jeme si nad nimi i*imo jiné, jak je stále velmi nesnadné určit na př. Fillovo specifikum řekně­me vůči Picaasovi. U Kubišty je toto specifikum výraznější na první pohled; seriosní odpověď dala by však jen podrobnější studium této otázky, založené na materiálu daleko hojněj­ším, než poskytuje výstava Zátiší.) Tento ana­­lyticko-racionalistický přístup k tvárné proble­matice zátiší se u nás příliš nerozvinul. Vývoj Kubištův byl přerušen smrtí, a tak mu zůstal věren jen Filla. I ten však prošel mnohými vý­vojovými výkyvy, které nelze ovšem sledovat při této příležitosti. Všichni ostatní, kteří v ur­čitém období nebyli vzdáleni uvedenému pojetí, vydávají se dále jinou cestou. Nejjasnějším pří­kladem je tu Václav Spála. I když zažil hluboko lekci Cézannovu a prošel kubismem, jeho domé­nou je temperamentní citová výbušnost, bezpro­střední reakce na realitu jako podnět k expresi, jak sám proklamoval „maluji, abych se vyžil“. Akcentování citovosti objevilo se i u Otakara Kubína, ovšem v poloze harmonického souzvuku s přírodou, podloženého zároveň až jakousi ma­­tematicko-geometrickou konstrukcí obrazu. Ku­bín je vlastně jedním z pokračovatelů Cézan­­nových, ovšem nikoliv cestou Picassovou, ale cestou, která snad právě tanula Cézannovi na mysli v jeho „realisacich“. V tom je i jeho vý­znam ve světovém umění, doložený velkou váž­ností, s jakou jeho obrazy byly vždy přijímány. Zprimitivisování kubismu v jakousi trochu naivní a někdy i klasicisující formu, objeví se v jednom období u Procházky, Čapka i Zrzavé­ho. (Je škoda, že toto zajímavé období není na výstavě téměř zastoupeno.) U všech postupně kubismus slábne, až je posléze jen vzdálenou ozvěnou, kterou tušíme ještě na př. u Piska­­čova Zátiší s chlebem. Společným znakem zvláště u Čapka a Zrza­vého je něco, co bychom mohli snad nejlépe na­zvat směřováním ke znaku či lyrickému sym­bolu. Kubismus byl u nich jen podnětem k tvorbě v podstatě směřující jinam. V této tendenci cí­time někdy velmi silně přítomnost kultury li- Dokončeni na str. t V Praze Z. února 1957 NAČ NÁS UPOZORNILA VÝSTAVA ZÁTIŠÍ MIROSLAV LAMAČ Jotef Multrut (18. března 1898—J. Jedna 1957): Tjontkové divadlo, detail

Next