Výtvarná Práce, 1963 (XI/1-26)
1963-01-31 / No. 1
w Praha 31. ledna 1963 Cena 1 Kčs ORGÁN SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ T^Hp-šC/A, úvaha o funkcích socialistického výtvarnictví Marxistická estetika v posledních letech došla k poměrně přesvědčivému vymezení smyslu uměni, který nachází v neustálém zlidšfovánl člověka, humanizaci společenských vztahů, v rozvoji celé lidské bytosti po stránce smyslové, citové i intelektuální t v zušlechfováni životního prostředí. Tento cil se dnes přirozeně ztotožňuje s dnešním zápasem za socialismus a komunismus, jednotlivé umělecké dílo ovšem neobsáhne plnou totalitu funkci, které klademe na uměni jako na celek. Sleduje převážně určitý cíl, jemu podřizuje volbuiprbstředků, a tak dochází přirozeně I v rámci socialistického uměnf,«’spo|éňéhó jednotným zaměřením, k velké diferenciaci umělecké tvorby. Umět ji'postihnout v jejím celku, v její plné polaritě, nespokojovat se pohodlným středoceštímr v němž se protivy neutralizuji, to je velkým úkolem dnešní teorie a kritiky. jednou z nejaktúálnějšfch • otázek současnostizdá se ml vyjasněni vztahu mezi tvorbob, kterou nazýváme angažovanou, a tvorbou avantgardní. V období, kdy se silně uplatňoval kult osobnosti, došlo k znejasněnl vztahu obou tendenci, které přitom před válkou tvořily živou dialektiku našeho progresivního uměleckého snaženi. Nelze ovšem přitom říci, že by se dogmatismus nějak zvlášť zasloužil o rozvoj tvorby angažované. Snad slíivhě ji podporoval. V praxí však Často docházelo k tomu, že angažované uměni, které umělec tvoři nikoliv proto, že musí, ale proto, že chce, bylo snižováno na pasivní nástroj vnějškově reprezentativních projektů; místo živé umělecké formy, jež by vytryskla z plného zaujetí, se vyžadoval předem stanovený sloh; v architektuře pseudoklasicismus, v sochařství pseudorenesancismus nebo pseudobarok, v malířství pseudonaturalismus nebo pseudoimpresionismus. Situace avantgardního uměni byla ovšem ještě obtížnější, a to nejen v praxi, ale 1 v teorii. Bylo často paušálně odmítáno jako projev »měšťáckého vkusu« a byla vystavěna čínská zeti abstraktních tvrzení kolem důležitých tvárných metod moderního uměni, a jen s námahou a krok za krokem se postupně znovu objevovaly mnohé samozřejmosti, o nichž vlastně nebylo třeba ani diskutovat. Dodnes není zcela jaspo, co rozumět pod'avantgardní tvorbou, zda má vůbec ještě oprávnění á zda to není něco, co je protikladné úsilí o projev společensky angažovaný. Chceme-li mluvit o harmonickém vztahu obou tendenci, které počítáme k bytostným funkcím socialistické výtvarné kultury. Je třeba přesněji vymezit pojmy: angažované uměni je pro nás to uměni, které z vnitřní potřeby, s plnou zaujatosti, spontánně 1 zcela vědomě zasahuje do vývoje současné společenské reality. Odráží pravdivě danou historickou situaci a reflektuje v sobě svět plný bojů a zápasů v celé složitosti. Není to pouhé uměni objednávkové a zakázkové, z druhé strany to není ani čistě agitačni uměni. V oblasti výtvarného umění to bude především ta oblast tvorby, která se obraci k masovému diváku; monumentální uměni, závěsný obraz určený do společenských prostor, plakát, karikatura, novinářská kresba. Angažovanost se neomezuje toliko na oblast politickou, ale může se týkat i oblasti etické. Avantgardní uměni je naproti tomu to, které objevuje .nové výtvarné pohledy na skutečnost, rozpracovává otázky metody, a to třeba 1 v krajním analytickém zúžení. Usiluje o nové poznáni I za cenu zúženi zorného pole u vědomi toho, že každý nový poznatek má větší cenu než eklektická všehochuť pravd již nalezených. Obraci se k neznámému a mění je v poznané. Současně s tim porušuje > tradiční normy estetického vnímáni a narušuje estetickou konvenci uměleckou pravdou. Z určité diference obou funkci vyplyne i určitá stylová (Pokračování na 2. str.) Po půlstoletí, kt^ré uplynulo od jeho vzniku, nepřestal kubismus dodnes živě zajímat pozornost kulturní veřejnosti světa, je tomu tak proto, že je dosud jednou z nejkompletnějších estetik, jaké přinesl vývoj evropského moderního uměni ve 20. století. Už někteří z přímých účastníků vypracováni jeho klasických fázi před první světovou válkou (mezi nimi zvláště jasnozřivý duch básníka Apollinaira) postřehli, že myšlenka kubismu razí zcela netradiční pohled na Vnější svět, že představuje radikální proměnu v prostředcích a metodách jeho malířské interpretace,' vytvářejíc zároveň s novou vizí zcela nový výtvarný jazyk. Tato domněnka, v dalším vývoji plně potvrzená kulturními dějinami 20. století, vedla záhy k zobecněni, které je dodnes přijímáno za platné i v nejnovější literatuře — že totiž právě pro tyto své vlastnosti představuje kubistické hnutí zatím poslední velký malířský převrat v evropské kultuře po renesanci. Podobný názor má snad povahu pokusu trochu o předčasné historické zobecnění, a není proto bez otazníku, jak se dále ještě zmíníme. Zůstaneme-li však v hranicích dějinného času a prostoru naži epochy, potom se nám role kubismu objeví skutečně jako jedna ze zásadních a vůdčích, jak bylo naznačeno úvodem. Představovala významný Impuls rozvoji tvůrčí energie moderního uměni v řadě evropských zemírkde byla asimilována, adaptována do zvláštních forem v souhlase s rozmanitými místními duchovními tradicemi. To platí o prvních fázích rozvinutí kubistické myšlenky, vzniklých sice na půdě Francie, záhy však rozpracovaných t v jiných místech Evropy v pozdějších desetiletích 20. století v široký proud proměn a obměn původních předválečných verzí. Bez nadsázky je možno dokonce tvrdit, že celái řada důsledků kubismu dosud žije v našem vědom! a že může být rozpoznána ve většině • výtvarných manifestací dneška. Tím není řečeno, že . je možné doslovně opakovat původní malířská gesta’ jeho někdejších analytických, syntetických a ostatních fází. Ta jsou naopak dnes už ..historická a tudíž neopakovatelná. Jsou to daleko spíše určité základní rezultáty kubistické-tvorby, jež prokazují 1 nadále svou životaschopnost.. Projevu-IPokračováni na 6. str.) ■4 Károly Rasiler: Holubice (Z 'výstavy 'maďarské grafiky) Juan Cris: Zátiší s kytarou lütt ANGAŽOVANÉ I AVANTGARDNÍ