Výtvarná Práce, 1964 (XII/1-26)

1964-02-15 / No. 1

Praha 15. února 1964 Cena 1 Kčs Co je to ——......... v ABSTRAKCE JINDŘICH CHALUPECKÝ U ž dost dlouho a dost hojně se diskutuje o abstrakci ve výtvarném umění, a s užit­kem, zdá se, stále menším. Teorie se za­motávají v teoriích, polemika se vznáší do po­myslná, a jdeš-li pak mezi obrazy, už vůbec ne­víš, jak ta celá diskuse s nimi souvisí. V diskusích bývá často nejdůležitější — ale také nejobtížnější — zjistit, o čem je vlastně řeč. Podaří-li se to, mnohdy tím bývá dokonce diskuse skončena — vznikla jen z nesprávného tázání po věcech a správným postavením otázky je už vlastně dána i odpověd. I v naší diskusi, zdá se, že je nejtěžší zjistil, její předmět: co to je vlastně to »realistické« uměni a co to je umění »abstraktní«. Začíná to hned u samých označení »realistic ké umění« a »abstraktní umění«. Je to podivný protiklad. Realismus přece není žádným opa kem abstrakce: abstrakce je v logice, v mate­matice, ve vědách vůbec něco velmi reálného, ba dokonce svým způsobem reálnějšího než je­vová realita sama — abstraktní logickou nebe matematickou formulací přírodního zákona pře­ce nevystupujeme z reality. Protikladem k »ab strakei« je »konkrétnost« — ale oboje, abstrakt­ní i konkrétní, je reálné. Co ostatně nazývat »abstraktním« a co »kon­krétním«, to potřebuje dalších vysvětlení. Pro scholastiku je »člověk« ideí konkrétní, »lidstvo« idei abstraktní. Pro Hegela zase konkrétním Je obecné a abstraktní jsou jednotlivé skutečnos­ti. Comte rozlišuje »abstraktní vědy« jako ma­tematiku a »konkrétní vědy« jako zeměpis ... Van Doesburg nazývá »konkrétním« uměním právě to, co se obvykle nazývá abstrakcí... Pa­řížský salón abstraktního umění se nazývá »No­vé reality« ... Vyjdeme-li zas k pojmu »realismus« a hledá­me k němu protiklad, nalezneme jej v ireálném či ideálním — v zdánlivém, iluzórním, fiktiv­ním. Do »irealismu« ve výtvarném umění může­me ovšem zahrnout mnoho — to, co se míní ter­mínem »abstraktní umění«, ale i všecko zpodo­­bování mytologických postav a scén, heroickou krajinu, surrealismus a tak dále. Tak s pojmy »realismus« a »abstrakce« zřej­mě jen zvyšujeme zmatek. ěkdy se proto raději používá protikladu »fi­gurativní« a »nefigurativní«, »objektivní« a »non-objektivni«, »zobrazující« a »ne­zobrazující«, »předmětný« a »bezpředmětný« To vypadá rozhodně lépe — přinejmenším je tu formulován nepochybný protiklad Figurativní je všecko umění, které poukazuje k nějakému viditelnému (reálnému či fiktivnímu) předmětu mimo sebe; nefigurativní je to, které k niče­mu objektivnímu mimo sebe se nevztahuje, nic nezobrazuje. To by bylo jasné — po stránce formální. Po stránce věcné však narazíme na to. Pokračování na 6. str. Z OBSAHU TOHOTO ČÍSLA: Jindřich Chalupecký: CO JE TO ABSTRAKCE Luboš Hlaváček: BRITSKÉ MALÍŘSTVÍ T Ludvika Smrčková: VÝTVARNÍCI V DÁNSKÉM SKLÁŘSTVÍ Miroslav Klivar: BRATISLAVSKÉ VÝSTAVY Jaroslav Peřina:-MNÍCHOVSKÝ PODZIM Ročník XII. Číslo 1 VÝTVARNÁ PRÁCE 1 ROZMANITOST A J V hlavním referátu, předneseném 18. prosince na plenárním zasedání OV KSČ, začíná pasáž věnovaná výtvarnému umění konstatováním rozporu, který existuje mezí spo­lečenskou potřebou výtvarného umění a jejím uspokojováním. »Rychlý vývoj nového socialistického životního slohu,« říká se v referátě, »vyvolává potřebu výtvarných děl nového typu. Není například myslitelné, aby se výtvarné dílo včleňovalo do architektury vytvářené novými technologickými a průmyslovými postupy podle stejných zásad, jaké platily například pro architekturu 19. století. Výtvarné umě­ni musí důsledněji hledat nové možnosti funkčního uplatnění v celém životním prostře­dí, takové, aby v něm nepůsobilo náhodně jako vnější nálepka.« Tento požadavek organického vztahu umění ke společenskému životu je déle v refe­rátě vznesen v celé šíři. Lze říci, že se zde rýsují jeho trojí aspekt: výtvarné dílo je nazíráno ve vztahu k úrovni moderní vědy a techniky, dále ve vztahu k životnímu slohu a materiální kultuře společnosti a zároveň ovšem v »tradičním« vztahu umění k ži­votu vůbec: v onom vztahu, kdy umění odpovídá potřebě člověka umělecky objevit a vyjádřit reálné problémy, rozpory i perspektivy života. Tento třetí vztah — který by jistě bylo možno formulovat hlouběji a přiléhavěji — je podstatou společenské funkce umění, jsou to však dva další vztahy, které v konkrét­ním uměleckém díle s touto podst^ou spolupůsobi: ve vzájemné souhře všech tří vztahů se realizuje jedinečná konkrétnost díla, jeho mnohostranný, a přece v zásadě jednotný a ucelený vztah ke skutečnosti. Je neobyčejně důležité, že toto široké pojetí společenské funkce výtvarného uměni by­lo poprvé uplatněno v tak důležitém kulturně politickém dokumentu, jakým je hlavní referát a usnesení ústředního výboru strany. Některé konkrétní důsledky tohoto no­vého pochopení výtvarné problematiky lze vyčíst už z textu referátu usneseni: tak na­příklad vzniká nepochybně nová, pevnější, politická základna pro úsilí výtvarníků zís­kat větší možnost uplatnění ve spolupráci s architekturou a s průmyslovou výrobou; dosáhnout toho, aby kvalita estetické se stala nedílnou součástí kvalitativních krité­rií, podle kterých se posuzuje hodnota všech spotřebních předmětů. Jinými slovy: uskutečnit, aby v teorii i praxi přišla opět ke slovu důležitá zásada, které bphužel eko­nomické příručky a teoretická pojednání věnují pramalou pozornost, že totiž estetická hodnota spotřebního výrobku je přirozenou a integrálni složkou hodnoty užitné. V tomto směru budou výsledky prosincového zasedání pléna OV KSČ nepochybně pů­sobit jako účinná podpora snah, které dosud často narážely na byrokratickou omeze­nost a nepochopení. Zároveň však představují klíčovou pozici, z níž bude možno při­stoupit i k věcnému projednání dalších palčivých otázek výtvarného života — otázek společenského postavení výtvarných umělců, otázek uměleckého školství, otázek orga­nizace veřejné zakázky na výtvarná díla atd. atd. Z požadavku organického spojení výtvarného uměni se společenským životem vyplý­vá další důležitý důsledek: vyslovuje se jím 1 požadavek rozsáhlé mnohotvárnosti EDNOTA a rozmanitosti výtvarného projevu po stránce funkční, a tedy i formálni.. Chápeme-li ži­votní sloh jako souhrn reálných funkcí, v nichž se relativně ústaluje materiální i kul­turní život společnosti, tzn. hledáme-li jeho výklad v realitě pozemského života, práce a odpočinku lidí, nikoli v idealistické koncepci náboženské, které zdůrazňují hybnost, proměnlivost, realistickou přizpůsobivost slohových forem potřebám života. Tuto orga­nickou, funkční mnohotvárnost pak stavíme jkko požadavek i vůči, umění hledajícímu »nové možnosti funkčního uplatnění v celém životním prostředí«. Přes všechna nedo­rozuměni, ke kterým dochází v hodnocení těch či oněch tendenci i objevů v tzv. mo­derním umění, přes všechny sppry a plodné i neplodné diskuse o termínech, kterými se tyto tendence a objevy přesně anebo nepřesně označuji, otevírá se zde široká cesta k hledání nových tvaroslovných oblastí, nových možností působit na smysly, rozum a fantazii diváků výtvarnými postupy, l#eré odpovídají realitě socialistického světa dru­hé poloviny dvacátého století. Je zřejmé, že požadavek organického vztahu výtvarného umění k současnému životu splývá v tomto pojetí s požadavkem umělecké pravdivosti, anebo se mu těsně přibližuje. Neorganický vztah k životu, k jeho potřebám a problémům chápeme jako vztah vnější, umělý, povrchní, nepravdivý. A projevem tohoto vnějšího, neopodstatněného vztahu jsou i pokusy omezovat nezbytnou formální mnohotvárnost a rozmanitost apriorními dogmatickými hesly ať ve znamení samospasitelnosti postupů 19. století anebo toho1 či onoho moderního nebo módního směru. Považovat za jedinou rozvoje schopnou linii moderního umění například linii imaginatívni abstrakce je omyl přibližně téhož řádu, jakým byla začátkem let padesátých absolutizace principů popisného realismu. Požadavek organické rozmanitosti výtvarných forem neznamená hlásání liberalismu. »Společným úkolem celé umělecké fronty je aktivně utvářet koncepci bohatého a rozma­nitého, avšak v principech jednotného socialistického umění«, tak to formuluje hlavní referát. Stanoví se tedy společný jmenovatel určitých principů, které doplňují poža­davek formální mnohotvárnosti. Které principy to jsou? Jako prvý z nich je možno uvést odpovědnost umělce vůči společnosti 1 vůči umění, to znamená cílevědomou snahu objevovat a chápat reálné potřeby a zájmy společnosti v jejím postupu ke komunismu, v ideologickém boji proti kapitalismu a odpovídat na tyto potřeb« a zájmy podle svého nejleošího svědomí. Jako druhý lze uvést princip umělecké kvality: požadavek, aby Umělecké dílo bylo maximálně výrazem tvůrčího prožitku a tvůrčích schopností autora. Za třetí princip, podmiňující jednotu v rozmanitosti považujeme vědecký světový ná­zor, umožňující nacházet východiska ze složitých rozporů současné skutečnosti — ne­jen východiska cestou racionálních úvah, ale i cestou emocí, cestou představivosti. Problematika světového názoru umělce bývá často chápána jednostranně právě v akcen­tu na racionální stránku; snad se dočkáme toho, že bude jednou výstižněji teoreticky osvětlena. VÁCLAV FORMÁNEK Graham Sutherland: Zelený strom fZ výstavy britského malířství ve výstavní síni ŰLUVI

Next