Výtvarná Práce, 1966 (XIV/1-26)
1966-01-20 / No. 1
výtvarná prace orgán svazu Československých výtvarných umělců Ročník XIV Praha 20. ledna 1966 Pierre Restany o bienále v Sao Paulu Francouzští malíři v Mánesu Cena 1 Kčs O urbanistických plánech Prahy Současní francouzští malíři v Mánesu Výstavy francouzského uménf měly u nás svou bohatou a dlouholetou tradici, která byla v posledních dvaceti letech přerušena. Roku 1902 byla jejich řada započata výstavou díla Rodlnova v pavilónu Mánes pod zahradou Kinských. Následovala výstava francouzského moderního uměnf, v roce 1904 výstava francouzské grafiky, roku 1907 výstava impresionisti!, která stejně jako výstava Neodvlslých v roce 1910 měla důležitý vliv na další běh vývoje našeho domácího uměni. Výstava moderního francouzského uměni konala se 1 v roce 1914 a pak až v roce 1923 v osvobozeném státě. Veliká přehlídka zahrnovala tenkrát uměni XIX. a XX. století a ovlivnila zase značně nastupujíc! generaci umělců. Přinesla však i jiný užitek. Mladý československý stát z nl nakoupil kolekci moderních Francouzů, která dodnes tvoři základ naši kmenové sbírky francouzského uměnf XIX. a XX. století. V roce 1932, kdy se uskutečnila památná výstava Poezie, proběhla také výstava Současná Francie. Manifestační charakter pak měla výstava Francouzské malířství uspořádaná roku 1937 v rámci oslav padesátého výročí SVU Mánes. Po násilném přerušeni, které způsobila druhá světová válka, objevilo se současné francouzské malířství v síni Mánesa znovu v letních měsících roku 1946. Krátce nato ovládla náš kulturní život dogmatická a vulgarizátorská estetika, která způsobila dlouholeté odtrženi od evropského výtvarného centra. Pauza, která nastala a během niž jsme se o světovém výtvarném děni mohli Informovat většinou pouze z těžko dosažitelných časopisů a publikaci, byla delší všech předchozích. Přítomná výstava v Mánesu, nazvaná Současní francouzšti malíři, navazuje tedy přetrženou nit tradice po vlče než devatenácti letech. Dvacet let je dlouhá doba. Zvláště ve světě, v němž rytmus života I střední estetiky dosáhl značného tempa. Před dvaceti lety znamenala pro nás současnost pařížské školy její dnes už klasické představitele. Dnešní výstava přináší přehled práce jejich následovníků, v některých případech přímo žák^. Těm nejstaršlm je okolo šedesáti, nejmladš! jsou mezi třicítkou a čtyřicítkou. Výběr výstavy, v niž Jsou zastoupeni pouze žijíc! umělci, byl usměrněn touto věkovou hranici a pak 1 podmínkou, že předvede jen malíře, kteří v duchu internacionálního pojetí pařížské školy následuji francouzskou tradici. Pořadatelé výstavy jl chápou ve smyslu čisté malby a vylučují z ní směry, které v podstatě usiluji o antimalbu a které považuji za nefrancouzské. Tedy především pop-art. Tím ovšem ze souboru vypadli mnozí představitelé mladé generace nebo I umělci jako Dubuffet a Fautrier. Rada jiných, kteří by se byli vešil do vymezeného okruhu, odmítla účast z různých důvodů Na výstavě nevidíme proto například obrazy Hanse Hartunga, Maurice Estěva, Pierra Soulagese, Georgese Mathieua. Ideální soubor, jenž by poskytoval obraz současného francouzského malířství alespoň v přibližné úplnost!, nebylo možno sestavit už z toho důvodu, že k dispozici pro zapůjčení exponátů byly pouze soukromé galerie a sbírky nebo majetek autorů. Navíc sem snad alespoň poněkud zasáhla dosti nesmyslná vnější omezeni způsobená požadavkem Madarů a Rumunů, k nimž výstava od nás poputuje, aby soubor obsáhl pouze čtyřicet procent nefigurativních prací. Jevt-li se nám tedy celek výstavy poněkud deformován a nevyrovnán v kvalitě jednotlivých exponátů, je to jistě způsobeno všemi těmito okolnostmi Musíme být ovšem vděčni I za neúplnou a v lecčems snad zkreslenou informaci, Považujeme jl za první krok, za protrženi smůly, která po dlouhá léta způsobovala, že se výstavy francouzského uměni našim hranicím vyhýbaly. Mezi čtyřiceti sedmi vystavujícími malíři najdeme řadu Jmen, která se nám spojuji s určitou historii a určitými pojmy. Patři k nim Jean Bazalne, Jean Bertholle, Francisco Borěs, Camille Bryen, Francis Desnoyer, Léon Gischia, Charles Laplcque, Jean Le Moal, Alfred Manessler, Edouard Plgnon, Serge Poliakoff, Gérard Schneider, Gustave Slngler, Pierre Tal Coat, Félix Labisse. Mezi exponáty vysledujeme především tři názorové skupiny. První tvoři »malíři francouzské tradice«, další dvě impresivní abstrakce a surrealismus. Ke skupině »Pelntres de la tradition franqalse« náleží malíři Bazalne, Gischia, Manessier, Plgnon, Le Moal, Lapicque a vlastně i Singler. Jisté názory jsou u nich společné, 1 když se samozřejmě liší osobitosti. Někteří z nich jsou žáky Roberta Blsslěra. Jejich obrazy jej připomínají svou kompozici kolorovaných valeurů. Barvy v nl přestávají být pasivními skvrnami, dostávají nejen hodnoty atmosférické, ale 1 prostorové. Stávají se samy o sobě skutečnosti. -Nejde tu o malbu vzpomínkovou ani kontemplatívni. Obrazy vyjadřuji naopak určitá dramata, střídáni a kříženi rytmů. Krajina Jeana Le Moal Byl lsem na výstavě v Městském muzeu, které dává přehled o výstavbě Prahy za posledních 20 let, a zdálo se ml, le se za to dvacez roku 1944 působí jako zavěšená do geometrického prostoru. Barva malíře však zřejmě nutila otevírat stále vlče a více formu, až do- Pokračování na 3. str. ttlett přece Jen hodně udělalo. Nebo to byl len dolem?. Postavilo se sice hodně, ale pořád ještě málo pro to, aby Praha zůstala sice starobylá, ale přestala být zastaralá. Rozvoj společenských vztahů, zájmů a potřeb daleko předstihl přeměnu struktury města a Jeho stavebního fondu. Je to jev docela přirozený, že společenský vývoj probíhá rychleji, než může být uskutečňována přestavba, ale nemělo by dojit k propastné mezeře. Proto se dostaly do popředí zájmu a do plánu příštích let stavby a zařízeni, které v Praze z minulých dob nejsou nebo které jsou nedostatečné a bez nichž Je moderní město nemyslitelné. Vezměte st třeba dopravní systém, který je v Praze na úrovni 19. století, stejně jako některá technická zařízeni. Budou postupně přestavěny a zaručí odpovídajíc! standard prostředí, jsou tu ovšem také -r a to nás zajímá hlavně, mtuvlme-ll o architektuře a urbanismu Prahy — ty stavby a zařízení, které stigmatlzujl tvář města, formuji jeho charakter a zvýrazňujl jeho bohatství a krásu. |sou to obytné čtvrti, průmyslové soubory, rekreační oblasti, společenská centra 1 významné stavby veřejného charakteru. • To le celá řada samostatných, neobyčelně poutavých témat. Myslím, le bychom se dnes mohli zaměřit na společenské prostředí, o němí se, na rozdíl například od bydlení, dosud málo mluvilo a psalo. • V tom je současnost dost chudá, naproti tomu budoucnost velmi slibující. Téměř všechna velká města na světě mají haly a zařízeni pro velká shromážděni sjezdová, kongresová atd. Praha jako politické a společenské centrum státu a jako město, Jehož přitažlivost v mezinárodních stycích stále stoupá, je odkázána na adaptované objekty bývalého výstaviště nebo staré sály. Města v zemích s daleko nižší a užší hudební kulturou stavějí koncertní síně, zatímco v Praze není jediný akusticky vyhovující sál. Pražské sbírky starého i moderního výtvarného uměni představuji světové hodnoty, a přesto nemají vhodné prostory, které by umožnily nejen instalaci, ale i ochranu děl v technicky dokonalém prostředí. Ve spoitu je Praha z nejvýznamnějšlch středisek |ejl proslulost Spartakiádním stadiónem je dnes provázena nepříjemnou proslulosti, že nemá moderní, dost Pokračování m 4. str. O architektuře a urbanismu Prahy Rozhovor s architektem Jiřím Novotným Félix Labtsse, Evangelldy (z výstavy francouzského malířství v Mánesu)