Výtvarná Práce, 1966 (XIV/1-26)

1966-01-20 / No. 1

výtvarná prace orgán svazu Československých výtvarných umělců Ročník XIV Praha 20. ledna 1966 Pierre Restany o bienále v Sao Paulu Francouzští malíři v Mánesu Cena 1 Kčs O urbanistických plánech Prahy Současní francouzští malíři v Mánesu Výstavy francouzského uménf měly u nás svou bohatou a dlouholetou tradici, která by­la v posledních dvaceti letech přerušena. Ro­ku 1902 byla jejich řada započata výstavou díla Rodlnova v pavilónu Mánes pod zahra­dou Kinských. Následovala výstava francouz­ského moderního uměnf, v roce 1904 výstava francouzské grafiky, roku 1907 výstava impre­sionisti!, která stejně jako výstava Neodvlslých v roce 1910 měla důležitý vliv na další běh vývoje našeho domácího uměni. Výstava moder­ního francouzského uměni konala se 1 v roce 1914 a pak až v roce 1923 v osvobozeném stá­tě. Veliká přehlídka zahrnovala tenkrát umě­ni XIX. a XX. století a ovlivnila zase značně nastupujíc! generaci umělců. Přinesla však i jiný užitek. Mladý československý stát z nl nakoupil kolekci moderních Francouzů, která dodnes tvoři základ naši kmenové sbírky fran­couzského uměnf XIX. a XX. století. V roce 1932, kdy se uskutečnila památná výstava Po­ezie, proběhla také výstava Současná Fran­cie. Manifestační charakter pak měla výstava Francouzské malířství uspořádaná roku 1937 v rámci oslav padesátého výročí SVU Má­nes. Po násilném přerušeni, které způsobila druhá světová válka, objevilo se současné francouzské malířství v síni Mánesa znovu v letních měsících roku 1946. Krátce nato ovládla náš kulturní život dogmatická a vulga­­rizátorská estetika, která způsobila dlouhole­té odtrženi od evropského výtvarného centra. Pauza, která nastala a během niž jsme se o svě­tovém výtvarném děni mohli Informovat vět­šinou pouze z těžko dosažitelných časopisů a publikaci, byla delší všech předchozích. Přítomná výstava v Mánesu, nazvaná Současní francouzšti malíři, navazuje tedy přetrženou nit tradice po vlče než devatenácti letech. Dvacet let je dlouhá doba. Zvláště ve svě­tě, v němž rytmus života I střední estetiky dosáhl značného tempa. Před dvaceti lety zna­menala pro nás současnost pařížské školy je­jí dnes už klasické představitele. Dnešní vý­stava přináší přehled práce jejich následov­níků, v některých případech přímo žák^. Těm nejstaršlm je okolo šedesáti, nejmladš! jsou mezi třicítkou a čtyřicítkou. Výběr výstavy, v niž Jsou zastoupeni pouze žijíc! umělci, byl usměrněn touto věkovou hra­nici a pak 1 podmínkou, že předvede jen ma­líře, kteří v duchu internacionálního pojetí pařížské školy následuji francouzskou tradici. Pořadatelé výstavy jl chápou ve smyslu čisté malby a vylučují z ní směry, které v podstatě usiluji o antimalbu a které považuji za nefran­­couzské. Tedy především pop-art. Tím ovšem ze souboru vypadli mnozí představitelé mladé generace nebo I umělci jako Dubuffet a Fau­­trier. Rada jiných, kteří by se byli vešil do vymezeného okruhu, odmítla účast z různých důvodů Na výstavě nevidíme proto například obrazy Hanse Hartunga, Maurice Estěva, Pierra Soulagese, Georgese Mathieua. Ideální soubor, jenž by poskytoval obraz současného francouz­ského malířství alespoň v přibližné úplnost!, nebylo možno sestavit už z toho důvodu, že k dispozici pro zapůjčení exponátů byly pouze soukromé galerie a sbírky nebo majetek auto­rů. Navíc sem snad alespoň poněkud zasáhla dosti nesmyslná vnější omezeni způsobená po­žadavkem Madarů a Rumunů, k nimž výstava od nás poputuje, aby soubor obsáhl pouze čty­řicet procent nefigurativních prací. Jevt-li se nám tedy celek výstavy poněkud deformo­ván a nevyrovnán v kvalitě jednotlivých ex­ponátů, je to jistě způsobeno všemi těmito okolnostmi Musíme být ovšem vděčni I za neúplnou a v lecčems snad zkreslenou infor­maci, Považujeme jl za první krok, za protr­ženi smůly, která po dlouhá léta způsobovala, že se výstavy francouzského uměni našim hra­nicím vyhýbaly. Mezi čtyřiceti sedmi vystavujícími malíři najdeme řadu Jmen, která se nám spojuji s určitou historii a určitými pojmy. Patři k nim Jean Bazalne, Jean Bertholle, Francisco Borěs, Camille Bryen, Francis Desnoyer, Léon Gischia, Charles Laplcque, Jean Le Moal, Alfred Manes­­sler, Edouard Plgnon, Serge Poliakoff, Gérard Schneider, Gustave Slngler, Pierre Tal Coat, Félix Labisse. Mezi exponáty vysledujeme pře­devším tři názorové skupiny. První tvoři »ma­líři francouzské tradice«, další dvě impresivní abstrakce a surrealismus. Ke skupině »Pelnt­­res de la tradition franqalse« náleží malíři Bazalne, Gischia, Manessier, Plgnon, Le Moal, Lapicque a vlastně i Singler. Jisté názory jsou u nich společné, 1 když se samozřejmě liší oso­bitosti. Někteří z nich jsou žáky Roberta Bls­­slěra. Jejich obrazy jej připomínají svou kom­pozici kolorovaných valeurů. Barvy v nl přestá­vají být pasivními skvrnami, dostávají nejen hodnoty atmosférické, ale 1 prostorové. Stá­vají se samy o sobě skutečnosti. -Nejde tu o malbu vzpomínkovou ani kontemplatívni. Obrazy vyjadřuji naopak určitá dramata, stří­dáni a kříženi rytmů. Krajina Jeana Le Moal Byl lsem na výstavě v Městském muzeu, kte­ré dává přehled o výstavbě Prahy za posled­ních 20 let, a zdálo se ml, le se za to dvace­z roku 1944 působí jako zavěšená do geomet­rického prostoru. Barva malíře však zřejmě nutila otevírat stále vlče a více formu, až do- Pokračování na 3. str. ttlett přece Jen hodně udělalo. Nebo to byl len dolem?. Postavilo se sice hodně, ale pořád ještě má­lo pro to, aby Praha zůstala sice starobylá, ale přestala být zastaralá. Rozvoj společenských vztahů, zájmů a potřeb daleko předstihl pře­měnu struktury města a Jeho stavebního fon­du. Je to jev docela přirozený, že společenský vývoj probíhá rychleji, než může být uskuteč­ňována přestavba, ale nemělo by dojit k pro­pastné mezeře. Proto se dostaly do popředí zá­jmu a do plánu příštích let stavby a zařízeni, které v Praze z minulých dob nejsou nebo kte­ré jsou nedostatečné a bez nichž Je moderní město nemyslitelné. Vezměte st třeba doprav­ní systém, který je v Praze na úrovni 19. stole­tí, stejně jako některá technická zařízeni. Bu­dou postupně přestavěny a zaručí odpovídajíc! standard prostředí, jsou tu ovšem také -r a to nás zajímá hlavně, mtuvlme-ll o architektu­ře a urbanismu Prahy — ty stavby a zařízení, které stigmatlzujl tvář města, formuji jeho cha­rakter a zvýrazňujl jeho bohatství a krásu. |sou to obytné čtvrti, průmyslové soubory, rekreač­ní oblasti, společenská centra 1 významné stav­by veřejného charakteru. • To le celá řada samostatných, neobyčelně poutavých témat. Myslím, le bychom se dnes mohli zaměřit na společenské prostředí, o němí se, na rozdíl například od bydlení, dosud má­lo mluvilo a psalo. • V tom je současnost dost chudá, naproti to­mu budoucnost velmi slibující. Téměř všechna velká města na světě mají haly a zařízeni pro velká shromážděni sjezdová, kongresová atd. Praha jako politické a společenské centrum stá­tu a jako město, Jehož přitažlivost v meziná­rodních stycích stále stoupá, je odkázána na adaptované objekty bývalého výstaviště nebo staré sály. Města v zemích s daleko nižší a užší hudební kulturou stavějí koncertní síně, zatímco v Praze není jediný akusticky vyhovu­jící sál. Pražské sbírky starého i moderního vý­tvarného uměni představuji světové hodnoty, a přesto nemají vhodné prostory, které by umož­nily nejen instalaci, ale i ochranu děl v tech­nicky dokonalém prostředí. Ve spoitu je Praha z nejvýznamnějšlch středisek |ejl proslulost Spartakiádním stadiónem je dnes provázena nepříjemnou proslulosti, že nemá moderní, dost Pokračování m 4. str. O architektuře a urbanismu Prahy Rozhovor s architektem Jiřím Novotným Félix Labtsse, Evangelldy (z výstavy francouzského malířství v Mánesu)

Next