Výtvarná Práce, 1968 (XVI/1-26)
1968-01-22 / No. 1
1 ’68 Orgán Svazu československých výtvarných umělců REKVIEM ZA PA M ÁT K HIERONYMUS BOSCH INGRES ATURNER BENÁTKY V ZIMĚ SLAVNÉ KRÁDEŽE IV. BIENÁLE V SAN MARINU Ročník XV! Praha 22. ledna Cena 1 Kčs SjlfiZské BIENÁLE MLADÝCH Při neobvykle krásném slunečném počasí se letos na podzim už v polovině září podařilo Paříži oděné v anticko-helénské roucho otevřít dvě významné, takřka dějinné výstavy. Ta první se konala v muzeu Galliéra a zahrnovala v koncepci Michela Ragona vývoj abstraktního umění od roku 1950—1957, ta druhá v Městském muzeu moderního umění na avenue Presidenta Wilsona, a představovala obsáhlý výběr současných kineticko-světelných tendencí v režii Franka Poppera. Obě pak měly svůj reálný význám vzhledem ke korunní manifestaci Salónu. Ragon v úhrnné přehlídce děl Arnala, Dmitrienka, Gauthiera, Koeniga, Messagiera, Sugaie aj. vzpomněl symbolicky nedávno minulé přítomnosti expresívni a nefigurativní tvorby a vyzdvihl tak protichůdný akcent bienále — nástup mladé generace, obracející se v intuitivní víře k nové realitě, k okolí člověka, fungujícím bezprostředně v jeho mysli destruktivně a konstruktivně zároveň. Výstava Franka Poppera reprezentovala v ideálním rozsahu práce duchovních otců optického kinetismu Vasarelyho, Shöffera a Maliny, a kladla důraz na podnětnou škálu Nových tendencí, Pařížské školy (příkl. Couchot, Demarco, Ostoya), tedy oblast, která posléze pro značný úspěch-navázala v lokálním i vnitřním slova smyslu na výstavní prostory samotného bienále. Výstava bienále byla oficiálně zahájena 29. září projevem ministra Malrauxe. Do 6. Tíjna, kdy byly vyhlášeny ceny, si podržela nepřekonatelnou intenzitu hromadné manifestace, výbuchu spojených tvůrčích sil. V důsledku enormní účasti 54 států a zhruba osmi set jednotlivých nadějných Vlasta Čiháková -------------------------------1----------------------talentů, při zastoupení žánrů tradičních (malba, plastika, grafika), ale také i žánrů kombinovaných a zcela nových (spojení ekranu, recitovaného verše, hudby, scénického výtvarnictví, architektonických projektů a kolektivních produkcí všeho druhu) znamenala obrovský a mnohoznačně kvalitní umělecký komplex. Přestože však v jejím rozsahu nebylo možné žádat nějakou vizuální jednotnost či ideovou integritu, vyvolávala stálý pocit lability, psychózu, že shromážděných prací je příliš mnoho na to, aby něčeho, co se ohodnotí jako nadprůměrné, nebylo nakonec ještě příliš málo. Z hlediska experimentálního na mne působily nejpřekvapivěji jednotlivé skupiny prací z mezinárodní francouzské expozice, charakterizované a specificky vyčleněné i z celkové koncepce katalogu. Dílo má kupříkladu název Schodiště nebo Psychologická struktura prostoru. Návod k použití je jednoduchý: sednete si do měkké, kolem své osy se otáčející mušlovité sesle, která je zabudována z vnější strany do stěn prostorné kabiny. Svinete se do klubíčka a někdo vás postrčí o 180° dovnitř, takže na chvíli se ztratíte těm ostatním z dohledu. Ocitnete s| uprostřed neskutečného světa na schodišti neboli hierarchickém žebříčku padlých andělů, jejichž svalová a cévní fyziognomie je vyrobena z plastické pryskyřice. Autoři Dufy a Marc de Rosný vás poučí o významu vašeho počínání. Skupina Automat (Bertholo, Gamarra, Vanarsky aj.) přes jedno tlivou specifičnost výrazových prostředků prezentuje v podstatě tradiční mechaniku, dále humor a ironii elektronkové mobility. Skupiny architektů, malířů, hudebníků, filmařů vystavují v mezinárodní koprodukci například Polykuiturní centrum (ved. arch. Jean-Marie Simonnet), Vzdušné labyrinty (Ostoya), Stanici aerovlaků (Acs), Polysférické universum v srdcích budoucích velkoměst (Malaussena), Pulsopopy (experimentální oddychové centrum v rámci nového urbanismu Chambaud), Neva-city (pokus o řešení systému komunikačních prostředků vzhledem k ekonomice budoucnosti — de Souza) a mnoho dalších prací, jež s všeobsáhlou intuicí zahrnují hlavně předpoklad budoucích technicko-civilizačních podmínek, a v rámci instalace používají buď maket, nebo sádrových a polyesterových modelů, v hojné míře i audiovizuálních efektů. Do těchto vzdušných zámků pak střízlivě zasahují narrativní figurace Arroya, Buriho, Recalcatiho aj., dále lettristé — hypergrafické portréty Altmanna, jessemina, Sabatiera, skupina velocipedických a strojových objektů, ale i textúráin! plastika Alexe Mlynárčika apod. Shrnout tuto celkovou změť různorodých a kvalitativně nevyvážených experimentů pak znamená zachytit jen některé ambiciózní postupy. Vedle falešně pokusných materiálů jako samety, korálky a ušmudlané záclony, před nefungujícími soustavami trubek, drátů a vyhaslých neónů ístupuje pochopitelně i ta nejzářivější vnitř ní idea. Zamyslíme-li se ale nad dokonalou harmonií kinetické části instalace — temného prostom, v němž světélkují Sobrinovy permutace či Couchotovy semafory, Dokončení na sír. 10 Ken Sakakt, Opus 66—10—7,1966 INTERDESIGN 2000 Konec tohoto století nastane už za pouhých dvaatřicet let. Uvážíme-li, že pouhé necelé poslední desetiletí stačilo například ve vývoji letadel k tomu, aby se hodinová rychlost zvýšila o tisíc kilometrů, můžeme velmi dobře pochopit starostlivost průmyslu o výhledy designu do budoucnosti. Vypisovatelem soutěže Interdesign 2000 je — pod záštitou ICSID — renomovaná firma Christian Holzäpfel z Německé spolkové republiky. Očelem soutěže je získat nové návrhý nábytku a interiérového vybavení, které budou odpovídat předpokládaným podmínkám životního prostředí v roce 2000. Nejde o utopické^vizionářství, ale o kalkulační předvídavost. Je jistě obtížné, představit si změny, které do té doby nastanou v životním stylu; nepochybné jsou jenom tendence ke stále vyšší míře technického komfortu a fakta o populačním výbuchu. Reálnější jsou už předpovědi ve směrech technického pokroku, ty jsou ovšem svázány s možnostmi rozvoje průmyslu. Stačí, když se podíváme na seznam odměněných prací, abychom pochopili, že představy o budoucím životním stylu — ze současného hlediska — nejsou nijak zvlášť povzbudivé. Autoři většinou řeší problémy technické'komunikace člověka se společností a se světem. V roce 2000 usedne člověk do ortopedického křesla (univerzální sedací a odpočivný nábytek s komunikačním kontrolním panelem navrhl T. Ch. Zenetos z Řecka) a tisknutím tlačítek na panelu po pravé ruce bude určovat libovolnou polohu křesla a dálkově ovládat nejrůznější komunikační zařízení. Své optické i akustické zážitky bude moci konzervovat pohodlně pomocí audiovizuální bytové jednotky (přístroj, který kombinuje televizor, radlo, magnetofon, stereofonní zařízení, projektor a manipulační zařízení na propojování funkcí byl odměněn první cenou; navrhl jej S. G. Nummela z Finska). V práci bude používat zvláštní zařízení, které obstará řadu činností, jako informaci (čtení z plátna, papíru, mikrofilmu), hodnocení (uvažování bez nutnosti tvůrčího myšlení), přenos (psaní, diktáty atd.), řízení (vizuální nebo verbální komunikace). Fyziologické funkce jsou zde prakticky redukovány na čtení, mluvení a tisknutí tlapítek (Jobpit byl odměněn třetí cenou a navrhl jej tým Beigel-Deckelmann-Gronenborn-Weinberger z Německé spolkové republiky). Vyznamenané práce však zároveň také potvrzují, že chápání designu jako pouze výtvarné činnosti je zcela zastaralé. Ve skutečnosti jde o systematický a komplexní výzkum a vývoj. To je ovšem jedna z nejnáročnějších a nějdražších činností. Pořádající firma s vědomím jejího významu ohlásila zřízení vývojového podniku, který bude provádět výzkum a analýzu ve všech oborech, jež souvisejí s designem. Předseda poroty, profesor Max Bili byl ve-sýé závěrečné řeči velmi kritický k současné návrhářské rutině, jež vede k jistému druhu akademismu a k neuspokojivému stavu výuky. Je pozoruhodné, že se zde zabýval otázkou vhodné aplikace řemeslnických tradic. H. a E. Schubertovi, NSR, Sestavovací kancelářské jednotky