Výtvarná Práce, 1969 (XVI/1-20)
1969-04-25 / No. 1-2
výtvarná práce ORGÁN SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ 1-2 1969 Ročník XVI Praha 25. dubna Cena 2 Kčs Piet Mondrian, Kompozice s čárami, 1917 DOPIS Z LONDÝNA HOT SWING COOL Londýn je nejfeminizovanější město britské říše díky přílivu dívek mezi 14—20 lety (podle sociologů), je městem, kde na rozdíl od Paříže není umění trouchnivějící atrakcí sentimentality (podle pozoruhodného argentinské ho sochaře Davida Lamelase) a je rovněž městem swingujícím (podle cestovních kanceláří), což velice povedeně paroduje skupina The Flies z výtvarné školy Hornsey College ve výborné revui .»Gumová zdravotnice«. Brzy z podzima se čekalo, že londýnský swing, napojen letními bouřkami ž kontinentu, bude k neufoukání horký. Studenti se zaklínali odporem k »establishment« Hornsey College byla po šest neděl uzavřena a propustila část vyučujících i studentů MORADO, hnutí za obrodu výchovy v umění a designu, vyvěšovalo více či méně výhrůžné plakáty. Revoluční pochoutkou slibovala být manifestace proti imperialismu všeho druhu (známí napomínali: lístek s adresou a telefonem do kapsy — aby z nemocnice věděli kam zavolat, když nepřijdeš dlouho k vědomí). Avšak establishment v zemi tradiční zdvořilosti a vzájemného respektování je pro anarchisty, komunisty, křesťany, hippies a svobodné lidi (odnož hippies, kteří neuznávají reklamu a zkomerciálizovanost původní myšlenky) neporazitelný. Je to netečně pružná gumová hradba porozumění, přesvědčivě ujišťující o trpělivosti, shovívavosti a ochotě k diskusi, reprezentovaná přesvědčivě sympatickými, dobře vychovanými jedinci — ať je to veřejný představitel, nebo fešácký příslušník policie. A tak se nám tady revoluce ne a ne konat. Umění — na rozdíl od revoluce, se však koná. Musím se zmínit o reakci veřejnosti na výstavu Bauhausú, která sem byla přenesena z Německa a měla obrovský ohlas. Lidé si sem chodili pro ujištění, že doktrína mrtvá lepší než žádná. Země tradicionalismu a konzervatismu — zejména v bydlení a architektuře — si po svém a po téměř půl století přicházela ověřovat, co se doopravdy mínilo pod pojmem funkcionalismus a moderní tvar. Zdálo se jni v tom být dost typického ostrovanského objevování Ameriky — na kontinentu. Ale snad také právě v této zemi podivuhodného spojení tradicionalismu s racionalismem vynikla ona spekulativnost moderního tvaru, který vznikal řemeslným postupem v dílnách a byl prohlašován za ideologického reprezentanta sériové výroby a moderního věku. Vyniká tím spíš na pozadí zdejší květinové generace, která ani vnějškově neusiluje o moderní koncepci svého prostředí, ale hledá přírodní symboly a vrací se k primitivním nebo emotivně dekorativním formám. Jakoby náhodou, hned nato zahájila ve Victoria & Albert muzeu velice pozoruhodná výstava ke stému výročí narození Charlese Rennie Mackintoshe, jedné z nejzajímavějších a zároveň dost opomíjených postav z přelomu století. Jeho jméno je synonymem pro tzv. glasgowskou školu, nebo spíš glasgowský styl, který svět zaznamenal jako exponovaný příspěvek k hnutí Art Nouveau Grafiky Aubrey Beardsleyho, C.F.A. Voyseyho a Jana Tonropa, Pokračováni na str. 8 lan Hamilton Finlay, Semi-idiotskä báseň. ponorámo současné experimentálni poezie Tři významné antologie tzv. experimentální Cl konkrétní poezie, především »An Anthology of Concrete Poetry«, vydaná roku 1967 americkým básníkem Emmettem Williamsem v Higglnsově newyorském nakladatelství Something Else Press, lne., česká »Experimentální poezie«, uspořádaná a zčásti přeložená Josefem Hiršalem a Bohu milou Grögerovou a vydaná v Odeonu na sklonku roku 1967, dále antologie uspořádaná francouzským básníkem Jeanem-Franqoisem Borym a vydaná nakladatelstvím New Directions Publishing Corporation v New Yorku koncem roku 1968 pod názvem »Once Again«, a konečně dvě teoretické publikace, »Slovo, písmo, akce, hlas« (Československý spisovatel, 1967) a »Teorie textů« Maxe Benseho (Odeon 1967), které vyšly péčí Hiršala a Grögerové, ve dou k zamyšlení a úvaze nad povahou a výsledky sou časného básnického experimentu ve světě. Všechny tři antologie sjednocuje jejich orientace na sou Časnou tvorbu. Letitou alianci mezi obrazem a písmem připomíná krátce v úvodu jen Boryho antologie. Williamsova i Česká antologie začínají v podstatě produkcí brazilské skupiny »Noigandres«, v jejímž prostředí byl také roku 1956 vypracován termín »konkrétní poezie« (ačkoliv jej tři roky předtím užil již stockholmský básník öyvtnd Fahlström) Řečeno slovy Augusta de Campos, razili Braziléi tento termín pro »nový básnický postup, který se snaží čelit konvenčnímu uspořádání, jehož formální jed notkou je verš (i volný)... Básnické jádro už na sebe neupozorňuje postupným a přímočarým «řetězením veršů, nýbrž soustavou vztahů a rovnováhy mezi kterýmikoliv částmi básně«. Jejích cílem se stal komplexní graficko fonetický či verbo-fono-vlzuální celek. Básníci prostě přešli »od veršů k ideogramu, od lineárního k časoprostorovému rytmu«, jak poznamenal Décio Pignatari. Skupina »Noigandres« (Augusto de Campos, Haroldo de Campos, Décio Pignatari, Jósé Lino Grünewald, Ronaldo Azeredo, Pedro Xisto, Edgar Braga a Luiz Angelo Pinto) začala s plakátovými básněmi a manifesty. Postupně se její jednotliví členové zabývali sémantickými a permutačními aspekty jazyka a někteří se zaměřili na vytváření nových jazyků jak v poezii, tak v próze. Skupina »Noigandres« však nebyla zdaleka první uměleckou grupou, reaktualizující mocné impulsy Mallarméovy, Marinettiho, Schwitterse, Hausmanna a dalších Připomeňme např. Pierra Alberta-Birota, jehož vizuálně organizovanou báseň »Prometheus« připomíná Hiršalova antologie. Byla napsána roku 1918. Williams uvádí do povědomí Marinettiho italského stoupence Carla Bellollho, který již počátkem čtyřicátých let realizoval sémanticko-vizuální plakátové básně. V Paříži vyvíjela od roku 1946 aktivitu skupina lettristických malířů, k níž patřili Isidore Isou, Roberto Altmann, Roland Sabatier. Jacques Spacagna, Roberdhay a Maurice Lemaitre, který podstatu a šíři lettristické malířské a sochařské tvorby definoval následovně »písmeno, písmo se zde nabízí jako nový objekt výtvarného umění, dále jako přechod k zviditelněnému slovu, pak k větě a konečně start k vizualizovanému objevu nové písmové malby; za sklerózou abeced a znaků otvírá se tu dosud neznámá absolutní svoboda vizuálního sdělování v jakési nové katedrále výtvarného umění.« Písmeno lettristé považovali Pokračování na sir. 3