Výtvarná Práce, 1970 (XVIII/1-26)
1970-01-10 / No. 1
’70/1 výtvarná práce Čtrnáctideník pro výtvarnou kulturu, orgán svazu Českých výtvarných umělců PRAHA 10. LEDNA 1970 CENA 1 K C S Je ťaime ... moi non plus4 MILOSLAV TOPINKA 1. Před několika dny jsem se vrátil z předvánoční Paříže Déšť, teploměr mírně narl nulou. Ulice prosvětlené girlandami světel a neonů. Prodavači na Bleším trhu váin vnucují své objekty, aby už konečně mohli zavřít a jít se někam zahřát. Rádio střídá ankety s nadějí na výhru 250 franků, pokud uhádnete, jaké umělecké hnutí založil 1916 Tristan Tzara (výhra zůstala nedotčena), s milostným vzdycháním Jane Birkinové po Serge Gainsbourgovi, které je však zakázáno z mravnostních důvodů dovysílat do konce. Jean Marais se pak posluchačům zpovídá, jak ho Jean Cocteau nutil pakračovat v malování a jak jednomu z obrázků, které lze spatřit na jeho výstavě, složil galantní poklonu i Picasso V metru jsou návaly, před kinem, kde dávají Tarkovského film o Rublevovi, stojí půlhodinové fronty. Reklamy jsou popsány nápisy jako „Albánie iediné světlo socialismu“, po bulváru St Germain jezdí policejní kamiony, občas stávkují elektrárny, občas jaderní fyzici. Předevčírem zmrzli dva lidi, včera se zabarikádovali středoškoláci, kteří protestují proti skládání maturity. Lidé postávají u pultů a popíjejí calvu nebo víno, diskutují, hádají se, čtou noviny nebo přemýšlejí o posledních dostizích. Za pár dní začínají sedmdesátá léta. 2. Marcel Duchamp v rozhovorech s A. Jouffroym říká : „Vzájemné spojení mezi kontinenty umožnilo snadné cestování mezi Francií a New Yorkem, což bylo téměř nemožné před padesáti lety. Navíc tato výměna vyrovnala myšlenkovou úroveň ve světě. Není více Francie, Ameriky, Německa atd. Stránka národní suverenity zmizela, zvláště v uměleckém prostředí... Dnes už nelze říci, že by byla Paříž uměleckým centrem světa ... Paříž—centrum nebo New York—centrum uměleckéhlo světa je již něco pasé ...“ Přes tuto přesnou analýzu zůstává něco z iluze. Teprve po delší době přichází deziluze, která je nutná. Procházíte tou strašnou spoustou galerií, ne jako turista, ale přesto s jiskřičkou naděje, že se právě tady děje něco, co doma chybí. Ale brzy všechno nerozeznatelně splývá. To, co před několika lety představovalo avantgardu, to, co se dotýkalo čehosi nového, co podněcovalo novou citlivost, strašně rychle stárne, opotřebovává se, rozmělňuje. Arman seká objekt za objektem, stále totéž. César spolupracuje s firmou Olivetti. Přicházejí nové možnosti, materiální zabezpečení. Rozhovory v novinách, zakázky na nové a nové objekty. „Těsným spojením se zákonem nabídky a poptávky se výtvarné umění stalo zbožím, umělecké dílo je dnes stejným výrobkem jako mýdlo a cenné papíry.“ (Marcel Duchamp) Galerie Denise René vystavuje Yvarala. Uvnitř plno lidí. objekty se pohybují, hra se světlem. Op-art se stal vkusným dekoračním předmětem do bytu. Je to hezké, je to líbivé, ale stále tatáž hra. Hra na avantgardní umění. Provizorně nalezená jistota. Zároveň si uvědomuji disproporci. Yves Klein nebo Fontana, kterého vystavuje galerie Michel Couturier, jsou v Praze teprve „objevováni“. Zde působí zcela samozřejmě, jako něco téměř „klasického“, jako pevně skloubená součást historie moderního umění. Jak dál? Jak se vyhnout těm ozubeným kolům, do kterých se dostala většina nedávno ještě nových a průbojných věcí. Čím dál víc přemýšlím o Duchampovi. o jeho totálním postoji, řešeném do všech důsledků, o jeho „velký umělec zítřka musí jít do ilegality“. Vynořuje se však vzápětí další disproporce - zázemí, které Pokračování na str. 6 VI. mezinárodni kongres výtvarných umělců Amsterodam 1969 Název Mezinárodní Sdružení Výtvarných ■Umělců (Association Internationale des Arts Plastiques — zkráceně AIAP) a vlastni obsah a rozsah činnosti této organizace se nekryjí zcela přesně. AIAP nesdružuje všechny výtvarné umělce, nýbrž toliko — cituji nové stanovy — „výhradně umělce oborů malířství, sochařství a grafiky a umělce, kteří pěstují jiné tvůrčí formy práce na poli vizuálních umění“. Tuto dost Pokračování na str. 3 METRO METRO METRO LADISLAV KOPPL V příštích starých pověstech českých bude výstavba pražského metra svou napínavostí soutěžit se stavbou kostela na Karlově. Zatímco se už v pražských ulicích začalo s hloubením výkopů pro metro, v ateliérech urbanistů a dopravářů pokračují diskuse o vedení tras a za čalouněnými dveřmi politiků se vedou jednání, která dodávají celé akci napínavost detektivky. Zastánci podpovrchové tramvaje se nezdraví s vítěznými stoupenci metra a zástupci zahraničních firem vyrábějících vozy pro metro odjeli z Prahy s nepořízenou. Vztah obyvatel Prahy k stavěnému metru je zatím spíš zvědavě skeptický — to kontrastuje s neskrývanou vytahovačností obyvatel Moskvy, když hovoří o svém metru, ale i Londýňanů, když mluví o Victoria Line. V Praze se zatím místo o zdůrazňování technického výkonu mluví spíše o krumpáčích a rozkopaných ulicích. Nicméně, když není možné zatím říci s určitostí, odkud kam se bude jezdit, je možné alespoň říci v čem se bude jezdit. Hlavní údaje nám o vozu pro pražské metro sdělil vedoucí vývojového oddělení ČKD Tatra Smíchov, inž. Antonín Honzík. Návrhy na vůz pro pražské metro předložily firmy ze Švédska, NDR, Sovětského svazu, Rakouska a Československa. Po tua hém jednání vyšel vítězně domácí návrh finálním dodavatelem se stane ČKD Tatra Smíchov. Podmínky, které musel návrh splňovat, nebyly jednoduché — pražské poměřy mají svá specifika: velká stoupání, krátká vzdálenost stanic od sebe, nižší únosnost nuselského mostu počítaného pro povrchovou tramvaj, stejně jako finanční omezení kladly velké nároky na technické parametry pro zvolení vhodného typu vozu. V pražském metru budou jezdit dvouvozové jednotky složené ze dvou čtyřnápravových podvozkových vozů. Váha jednoho vozu nemá překročit 23 tun. V jedné jednotce, tedy dvou vozech, bude moci pohodlně cestovat 300 cestujících najednou a v dopravních špičkách se ve vozech může tlačit až 420 cestujících. Když už jsme u čísel, pak délka vozu bude 15,84 m, šířka 2,9 m a výška 3,5 m. Délka nástupiště bude přesně 100 m, intervaly mezi vlaky 90 vteřin a rychlost 80 km/hod. Vlak bude ve stanici stát průměrně 20 vteřin (nesmí docházet k tlačenicím ve dveřích jako u tramvají). Každý vůz bude mít proto troje posunovací dveře na každé straně. Světlost dveří je 1300 mm, což umožní pohodlný nástup dvěma osobám najednou. Lze jenom doufat, že pařeniště, ve které se mění pražské tramvaje v létě, nebudou mít podzemní obdobu. Zpočátku se navrhla okna, jako mají pražské tramvaje (posuvná v horní části), ale po odzkoušení prototypu se uvažuje o pevných oknech a nuceném větrání klimatizací a přirozenými větrači ve střeše vozu. Námitka, že pod zemí nemůže pražit slunce, je sice na místě, ale kromě podpovrchových úseků, bude metro jezdit především na okrajích města po povrahových trasách. Vozy budou provedeny v kombinaci oceli, hliníku a skelného laminátu. Základní ocelová kostra bude kombinována s hliníkovými obložnými plechy a předním laminátovým čelem. Střecha je z laminátu s mezivrstvou z pěnového polyuretanu. Slavná báseň anglického básníka Pynsenta o hemeroidech jako důsledku topení pod laminátovými sedadly v pražských tramvajích nebude mít další sloku o metru. Topení má být instalováno při bočnictch prad sedadly, která budou uspořádaná v kupátkovém provedení a budou čalouněná. Osvětlení bude zářivkové jako u nových typů tramvají, bude však vybavené tranzistorovým spínačem. Pokračování na str. 6 I Arch. Josef Kales, výtvarník Zdeněk Sýkora, Větrací šachty tunelu na Letně (horusová mozaika) František Kardmis, tvarové řešení nového vozu pralského metra