Dikobraz, ianuarie-iunie 1973 (Anul 29, nr. 1-26)
1973-05-29 / nr. 22
Jpttsobně proti civilizaci nemám vůbec nic - jaksi vcelku — ale jednotlivosti s ni spojené mi nedají spát. A to nehodlám provést hodnoceni civilizace jako takové se vším všudy, ale jen jedné její části: člověk a jeho životospráva. Neprozradím žádnou tajnost, když uvedu, že neni daleko doba, kdy zárukou zdraví bylo především dobře se najíst, napit a vyspat — to u nás v Čechách. Římané naopak vynechávali jídlo a přidávali zpěv. Přitom je s podivem, že se říká: „Co Čech - to muzikant" a o Římanech, kteří by v tomto směru měli historický nárok, ani slovo. Samozřejmě, že i v dávné minulosti byli oponenti, kteří třeba hlásali: „Pij do polopita, jez do polosyta a budeš dlouho živ". Zřejmě, protože se nezmiňovali o spaní, upadli v zapomnění a je bezesporu záslužné se vrátit k těmto hlasům (již tenkrát volajících na poušti), neboť „neni šprochu, aby na něm íebylo pravdy trochu". Dnes jsme v situaci, v které se průměrný vzdělanec těžko orientuje. Lidská životospráva je rozpitvaná do mrtě. Dnes nestojí otázka, zda-li hodně nebo málo něčeho vcelku, ale jde se po jednotlivostech. Zatím, co jeden tvrdí, že právě to, co tvrdí, je prospěšné, tvrdi druhý pravý opak. Ani s jedním, ani s druhým názorem nelze podle nové teorie souhlasit. Zapomínáme na člověka, tak je to. Vidíme jen soustavu cév, svalů, žil a traktů. Zapomínáme na instinkt, který každý živočich má a který nedopustí, aby se mu (živočichovi) něco stalo. Viz králíci, kočky, opice, atd. Člověk také na rozdíl od stroje, který si vytvořil trochu dokonaleji než sám sebe (alespoň v tom, že se dá jednoduše rozmontovat a spravit), je na tom hůř. Když se člověk zastaví, nedá se už spravit a přitom jeho poruchy nejsou smrtelné. Chyba je jen v tom, že se nedají ihned odstranit. Jako tělnatý padesátník se věnuji infarktům. Zaujala mě přednáška MUDr. X. Y. DrSc., který prohlásil, že (nemaje akademického titulu necituji doslovně, ale podstatně zjednodušuji) kdyby člověk těsně před infarktem, místo aby ulehl, začal běhat, nedošlo by v daném momentě k infarktu. No, prosím! Na druhé straně samozřejmě člověk s akutním zánětem slepého střeva běhat nemůže, to je jistá smrt; měl by ulehnout a tiše čekat na chirurgický zákrok. Potíž je v tom, pravil odborník, že začinajici pacient netuší, která to nemoc jej právě ponatrefila a tedy zpravidla se chová nevhodně a svému zdraví v neprospěch. „A co vrozené instinkty?" ptám se tedy já. Nefunguji! A jak to, že pes, to boží hovádko, žere trávu, má-li něco se zažívacím ústrojím v nepořádku a slepice shání vápenou omítku, i když se někdy spokojí s betonem? Fungují jim instinkty — pud pracuje bez poruch. Je tomu tak i u některých lidi. Znám jednoho, který se uprostřed pracovni doby sebere a jde se procházet. I vám se možná stalo, že ač zapřísáhli nepřátelé ovoce a zeleniny si z čista jasna koupíte a sníte, aby nikdo nevěděl, pomeranč či ředkvičku. Je-li tomu tak, je to s vámi v naprostém pořádku. Ale většině lidstva se takové tužby nedostavují. Instinkty jsou zničeny. Člověk pudově necítí nic, jen je mu trochu nevolno. Co udělá? Devadesát devět lidí ze sta do sebe kopne frťana a zpravidla se upoutá na dlouhou dobu na lůžko — ne-li do důchodu, invalidního, rozumí se. A zde jsme u jádra věci. Proč jsme na tom hůř než slepice? Protože jsme si přemírou požitků zničili pud sebezáchovy. Ano! Mnoho nikotinu, ještě více alkoholu a sem tam nějaký prášek proti boleni čehokoliv, a to nejvzácnější je nadobro ztraceno. Pochopte mě správně, nejsem proti kouření ani proti pivu či jiným alkoholickým nápojům, ba ani proti zpěvu a ženám nic nemám. Nová myšlenka, kterou hlásám, je naprosto originální: Všeho s mírou! Nechutná-li vám kouření - nekuřte! Jde-li vám pivo zpátky nosem - nepijte! Zůstává-li vám koňak v ohryzku, zajezte kouskem chleba a domů! Budete-li dodržovat tyto prosté nenáročné zásady, věřte, že až na vás půjde infarkt, rozběhnete se a nebudete toužit po posteli. Nehledě na to, že při tomhle způsobu života je malá naděje, že by si infarkt vybral právě vás a o to jde. JINDŘICH BEŠTA samomluva o lidských pudech a ostatním ml V podchodu na Václavském náměstí vyvolávala prodavačka Večerní Prahy úsečně za sebou titulky z obsahu listu: — velká tragédie — televizní program na celý týden —... R. Cvahové z Prahy 10, která byla náhodou takto informována kamelotkou v pátek odpoledne, posíláme prémii 50 Kčs. °cPo s,e<=k n'ujo 2 ___________________________________________________________X PRAHA ¥ V \ SOUTĚŽ • SOUTĚŽ • SOUTĚŽ • SOUTĚŽ X VERSUS V Ze 4. kola naší čtenářské soutěže (zápolili přispěvatelé z okresů OLOMOUC a PROSTĚJOV) vyšly vítězně tyto příspěvky: • VYSLALI MĚ Z PODNIKU do dětského tábora „Dálava“ na kontrolu dodržování předpisů. U brány tábora mě zastavila služba, dvě malá děvčátka. „Jak se jmenujete, prosím,“ řeklo jedno: „Musíme vás zapsat.“ „Fiala,“ odpovídám sebejistě. Děvčátko rozevřelo knihu návštěv, po chvilce se naklonilo k druhému a něco si dlouze šeptala. „Nemůžeme vás pustit,“ zněl výsledek šeptané porady. Hleděly na mne upřímné dětské oči a já nebyl schopen říci něco kloudného. Mlčení bylo konečně přerušeno osvobozujícím vysvětlením: „My jsme se ještě neučily, jak se píše velké F.“ Kontrolu dodržování předpisů jsem po malém zdržení přece jen mohl provést. V knize návštěv jsem krasopisně zapsán jménem PIOLA. Miroslav FIALA, Olomouc. # Jsem zaměstnán jako technolog lesní správy. S dělníky našeho závodu jsme káceli staré topoly v jednom prostějovském stromořadí. U poraženého stromu se zastavily dvě staré dámy: „Prosím vás, pane lesníku, jak jsou ty stromy staré?“ „Asi tak 180 až 200 let.“ „Vidíte, paní, dřív i ty stromy vydržely dýl!“ Miroslav KUČERA, Myslejovice, okr. Prostějov. Oběma autorům posíláme kromě gratulace i honorář 300 Kčs, ostatním účastníkům pak aspoň děkujeme za projevený zájem. Kolo č. 8 náleží čtenářům z okresů BŘECLAV a HODONÍN. Věříme, že zvláště tamější zemědělci a vinaři by nás mohli překvapit veselou (ale krátkou a původní!) historkou z jejich pracovišť. Uzávěrka příspěvků je 14. 6. tr. Heslo: X versus Y č. 8. DEN DĚTI Lav Haas (NDR) DROBNÁ POOHLÉDNUTI JOSEFA DUBSKÉHO Do řady biologického vývoje na zemi - trilobiti, mamuti, lidoopi . . . patří i dva Františkové, z boží milosti, naši bývalí císařové. O Františkovi II. řekl císař Josef, že je líný, bez poctivosti, mařící čas hraním a „štítící se vlastního uvažování". Jako císař si nejraději hrával s císařovnou a pobočníky na slepou bábu a vyráběl pečetní vosk. Slovo konstituce se nesmělo před ním vyslovit. Zakázal to i lékaři, když mu řekl: „Při Vaší konstituci není nemoc vážná". K jeho cti zbudovala Praha staroměstské nábřeží (od Národního divadla ke Karlovu mostu), pod jeho jménem začala stavět druhý pražský most (přes Střelecký ostrov) a při nábřeží mu postavila na trávníku pagotické sousoší, z něhož byla socha císařova odstraněna po r. 1918. Druhý — František Josef, oblíbený objekt Josefa Švejka, byl smyslem pro úřední akta už na vyšší úrovni, tak asi vrchního oficiála. Byl však zlomyslný. Na obyvatele říše měl tři škatule: šlechta, poddaní, česká pakáž. Ke cti tohoto císaře dokončila Praha třetí most přes Vltavu (v místě nynějšího Švermova) právě v době kladeni základních kamenů Národnímu divadlu, svěcenou vodou, ale nepokropených. Most Františka Josefa však měl být posvěcen bezprodlení a třída k němu (nyní Revoluční), pojmenována po paní císařové Eliščinou. Císař oznámil, že k obřadu přijde a určil den — výročí popravy na Staroměstském náměstí ! „Den přeslavný jest k nám přišel, v němž má býti každý vesel.” České spolky opouštěly od rána Prahu s hudbou na výlety, studenti šli na Žofín, odtud k tryzně na Staroměstské nám. a odpoledne na Bílou Horu. Praha byla jako vymetená. Císař poloprázdnými ulicemi, řídšpalírem žáků s učiteli, jel kým úředníků, s prapory jen na domech pražských Němců. „A kde jsou ti červení?" ptal se císař purkmistra po Sokolech. „Vaše Veličenstvo, odešli na výlet," uklonil se dr. Klaudy. Ani vzteklý císař nesmí zuřit na ulici. Nejel proto od svěcení triumfálně Prahou cestou královskou, ale vzal to rychle zadem přes Letnou na Hrad, kde si teprve ulevil jaksepatří. Rozbil o podlahu šavli, vyhrožoval následky a nešmakovala mu ani oblíbená polívka z celé půlky vola. Mezitím běhal Prahou civilní strážník Tausenau a vyzvídal, kdo to spískal. Až jakýsi vyšší muž na něj kývl: „Já vám to povím, jdou se mnou!" a zavedl ho do průchodního domu na Starém Městě, dal mu pár facek a - zmizel dřív než se Tausenau vzpamatoval. Pražským měšťákům, co se šmajchlovali kolem návštěvy Jeho Veličenstva, se po Praze zpívalo: Aby tak tatík Žižka vstal, ten by se asi zachechtal, vy smutní švingulanti! Pod lebkou máte rampouchy, v ruce plácačku na mouchy, a to jste rebelanti? Za dva roky na to byla Praha vzrušena výbuchem kotle representačního vltavského parníku František Josef. Loď se potopila. Císař na ní však nebyl. Při jeho pozdější návštěvě Prahy se objevil v novinách obrázek, jak jde se svou suitou po mostě u Národního divadla. Pod obrázkem byl strohý titulek: Procházka na mostě. Od té doby se mu jinak neříkalo než „starej Procházka". V novinách se objevil i inzerát: Pádné hole na procházku .. . Stalo se jednou, že ho vítala kdesi malá holčička s kyticí. Pohladil ji a řekl: „Tobšes šíkala, cholčička, jak se ménuješ?" „Prosím, taky Procházková,“ odpovědělo děvčátko.