Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-11-19 / No. 40
Hluší slyší, chudým evangelium se zvěstuje Nedávno se konal ve Vídni evropský ekumenický kongres, který se zabýval duchovní a duchovenskou péčí o nedoslýchavé. V cizině se problémům nedoslýchavosti věnuje značná pozornost a např. jen ve Vídni je sedm evangelických kostelů, které jsou vybaveny zvukovou technikou, která umožňuje bezvadné vnímání řeči i poměrně yelml nedoslýchavým lidem, v Kodani je tomu podobně, a nejinak i v NSR. U nás jsou však montáže přístrojů, které zlepšují slyšení, jenom sporadické a nedokonalé. Na kongresu bylo jednáno kromě jiného o tom, jak za různých situací co nejúčinněji pomoci postiženým lidem, především osobám s těžšími a těžkými vadami sluchu, osobám, které se v důsledku svého handicapu cítí jako přítěž společnosti. Bylo jednáno o tom, jak jim pomoci jak je vytrhnout z jejich izolovanosti a osamocenosti, z jejich těžké duševní deprese. !e to úkol nadmíru těžký, zodpovědný, ale i nutný a záslužný, neboť u těchto lidí nejde jen o parciální okrajový defekt, ale spolu trpí celý jejich organismus, tedy celý komplex těla, duše i ducha. Komplex méněcennosti postihuje především nedoslýchavé, neboť je např. dobře známo, že špatně vidoucí člověk se zdá být nešťastnější, než ve skutečnosti je, zatím co nedoslýchavý je na tom hůře, neboť je daleko nešťastnější, než jak se de facto projevuje. Tito nešťastní lidé velice postrádají možnost kontaktu s druhými, ale dosáhnou-li ho, jsou to nejspokojenější osoby. Přímo na kongresovém jednání, jehož se zúčastnilo mnoho bratří a sester se značně sníženým sluchem, jsme rnohři tuto okolnost konstatovat — stávali se z nich ti nejradostnější lidé, jestliže jim bylo pomocí dokonalé techniky a správně artikulovanou řečí umožněno slyšet a domluvit se s druhými. Oni usilují o to, dostat se ze své nouze a bídy, touží po trpělivé lásce a po pochopení, po pomoci. Nám se zde naskýtá krásný úkol, věnovat těmto lidem veškerou dosažitelnou podporu a po(Dokončení na str. 2) „V tech pak dnech přišel ]an Křtitel, káže na poušti Judské, a řka: Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Mat 3,1—2). „A když uslyšel Ježíš, že by Jan vsazen byl do žaláře, odešel do Galileje ... Od toho času počal Ježíš kázati a praviti: Pokání Čiňte, neboť se přibližilo království nebeské“ (Mat 4,12 a 17). Království Boží se přiblížilo, nebot přichází jeho Král. Na jeho příchod je třeba se patřičně připravit. Ne pompou světskou, ani dobře aranžovaným vítacím ceremonielem. Na otázku, jak se tedy připravit, přináší odpověď Jan Křtitel, předpověděný Předchůdce tohoto Krále. Říká to stručně, ale převelice jasně. Říká to slovy, která jsou jakýmsi programovým hes- Není jiné cesty lem Jeho vystoupení: „Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království nebeské (= Boží)“ Vážnost situace a naléhavost potřeby skutečného pokání dotvrzuje celý rámec Janova vystoupení i způsob jeho života. Kázání na poušti i Křtitelův oblek a pokrm. Mnohý tehdejší Izraelec, který nebyl Izraelským jen podle jména, vzal vážnou Janovu výzvu opravdu vážně. Mnozí přicházejí, aby vyznávali své hříchy a byli křtěni křtem pokání. Jedině ve znamení pokání, které však není pouhým symbolem, nýbrž skutečným činem pokání, je možné uvítat přicházejícího Mesiáše a přijmout ho jako Krále svých srdcí a Pána svých životů. Zjišťujeme však, že ke křtu pokání přicházejí někteří bez ducha pokání. Chtějí činit pokání bez pokání. Myslí, že je možné ozdobit své životy svatozáří pokání, aniž se stanou lidmi к pokání nachýlenými, v pokoře svých tváří pohotovými к adventu Páně. Netoužili po změně mysli a proměně života, nýbrž po vnější pojistce života. Nestáli o drahou milost vnitřní obnovy, nýbrž o lacinou milost vnějšího aktu, který by byl pojistkou pro všechny případy. Co kdyby opravdu byla Křtitelova výzva tak vážná, jak vážně byla předkládána? Co kdyby bylo třeba tentokráte „jíst kaši horkou“? Podléhali bláhové představě, která je velmi rozšířena, že žhavosti slova a horkosti výzvy je možno vyhovět okázalým vnějším gestem. Vždyí nakonec takovéto jen vnější gesto mnoho nestojí, ba někdy téměř nic nestojí, nijak to nebolí, proč tedy se nepojistit pro všechny případy a možnosti. Žádný vnější jen úkon však nikomu nepomůže. Ani dva či i více křtů, ani hektolitry či celé řeky vody, prostě nic mechanického či magického nás nezmění a nám nepomůže. Dětem církve, synům a dcerám lidu smlouvy nepomůže žádné lidské chytráctví. Nic, co by jen opakovali po rodičích či komkoli jiném. I pro ně je jen jedna cesta: pokání. A to znamená doslova: změna mysli. Ne vnější úkon, rozmáchlé gesto či opačně zase jen zjihlá nálada, ale vnitřní proměna, která je revolučním, ba nejrevolučnějším činem. Jinak může Pán Bůh vzbudit z kamení syny a dcery viry. Do domu víry nelze vniknout zadními vrátky. Nedostaneš se tam bez pokání. Když Jan Křtitel ustoupil — a to cestou trpícícb proroků a trpitelů pro svědectví —, stojí na místě Předchůdce sám Očekávaný. Na . Janově místě stojí nyní sám Ježíš. Základní linie však zůstává tatáž. Ani jinak být nemůže. Zvěstuje totéž, co předtím Jan: „Pokání čiňte, nebot se přiblížilo království nebeské". Zásady vstupu do Božího království a obcovací řád tohoto království se nemění. Jen pokáním vstupujeme do tohoto království a jenom v duchu pokání v něm můžeme mít domovské právo. Znovu máme dotvrzena, a to autoritou, o níž nelze pochybovat, že opravdu není jiné cesty. Boží království nemůžeš jinak přijmout, než pokáním, činy pokání. Jen pokání, revoluční změna může pomoci tomuto hříchem zatemněnému světu. Do Božího království se člověk nevefilosofuje, nevmyslí se do něho logickým rozmyslem, neproklouzne do něho chytrým a chytráckým propočtem. Je jen jediná cesta. A není jiné cesty. Cesta pokání. Necítíš-li potřebu pokání, netrápí-li tě hřích, myslíš-li na svoji spravedlnost, na to, že přece ty nepotřebuješ vyznávat hříchy a kát se jako ti druzí, pak si nedělej vůbec žádné iluze o vstupu do království Božího pokoje. Je opravdu jediná cesta. A tou tě mohou předejít mnozí, nad nimiž se natřásáš. Tak jen pojď a postav se do jedné řady křtěnců pokání. Alexandr Havránek Možnost chudých a utištěných je v tom, že jejich situace je do jisté míry vede к životní otevřenosti. S tím souvisí i charakter zaslíbení, které jřm Ježíš dává. jejich naděje není předmětem pouhého konzumu. Neběží o předmětný dar. Ježíš protestuje proti běžné náboženskosti motivované touhou po pozemské nebo záhrobní odměně. To, co nabízí je dar, který sám přirovnává к peněžnímu vkladu к talentu, který je nutno rozvíjet. Jinak ztratí cenu. Cílovou hodnotou není jedinec, nýbrž „království Boží“ — proměna lidských vztahů, kterou Ježíš vidí v apokalyptickém rámci a staví ji tak do přímo vesmírné souvislosti. К naději patří i to, že člověk žije něčemu, co má budoucnost. К blahoslavenství patří tedy i Ježíšovy výzvy к následování. Skutečnost, že si Ježíš příchod království Božího představoval v blízké budoucnosti, nemění nic na základní struktuře tohoto pojetí. Žít z této perspektivy znamená hlubokou osobní proměnu. Jen z osobností lze vytvořit nový organický celek. Charakter osobního zdokonalování ovlivňuje ovšem skutečnost, že cílem je universální průlom království Božího. Ježíšova etika je tedy závislá na jeho dějinném pohledu. Vírou je člověk osvobozen od strachu o sebe a uvolněn к tomu, aby tvořivě měnil lidské vztahy: „Kdo by si chtěl zabezpečit život, ztratí jej, a kdo by jej ztratil, získá jej znova," říká Ježíš. Proto může skutečná víra „přenášet hory“. V klasické stavbě křesťanské věrouky se tento motiv ocitá v pozadí, i když i zde má své pevné místo v učení o účinné milosti — gratia efficax, na něž navázal D. Bonhoeffer svou tezí o „drahé milosti". Činná naděje vyjádřená blahoslavenstvími má tedy svou strategii. Reálnost Ježíšovy orientace se projevila například vtom, že chudí ho snáze následovali a měli většinu v základních kádrech průbojného prvotního křesťanství. Zato dnešní krizi lze do jisté míry pochopit v souvislosti s tím, jak málo pozornosti se věnuje hladovějícím statisícům dnešního lidstva, o plačících nemluvě. Milost a zaslíbení jsou viděny jako nástroj proměny zvráceného -světa. Tímto hlubokým proměňováním vrcholí dílo stvoření. Proměna zasahuje až do lidské subjektivity a její kontinuita prochází odpovědným lidským vědomím. Víra znamená přijmout „Božího ducha“ do lidského srdce. Záruka nového tak již není v „bohu na stroji“, který v kritickém okamžiku zasahuje zvnějšku a lidi tak degraduje na loutky. I když takové přání jako součást obecné náboženskosti proniklo hluboko do křesťanství, je v podstatě před křesťanské. Orientačním bodem víry je Ježíš, který ve svém díle proměny člověka a světa ztrácí život potupným ukřižováním. Víra ve vzkříšení toto zaměření neruší, nýbrž potvrzuje jeho účinnost. Vzkříšení není v bibli chápáno jako vnější zázrak, který by měl přesvědčit nezaujaté. Nemá nezaujaté svědky a není fotografovatelnou skutečností (termín J. B. Součka). je prokazatelné jen nezpředmětňujícím způsobem: Je zvěstováno s osobním zaujetím a je prokazatelné právě v tom jak působí a jak ježíš je přes lidskou bídu vyznáván jako představitel budoucnosti lidstva. Plnou realizaci této naděje si člověk pro časOvost své dějinné existence nedovede dosud představit. Dá se jen naznačit například slovem apoštola Pavla, že ani smrt náš neodloučí od lásky Boží, anebo heslem Pravda Páně zvítězí, které známe z české tradice. Rozhodující je však, že tato naděje dává smysl dějinné aktivitě. Víra není tedy opakem vědění, nýbrž opakem skepse. Není třeba zdůrazňovat, že toto základní chápání víry živoří v dnešní církvi jen na okraji. Pokud se však křesťané alespoň formálně odvoiáva- Jádro Ježíšovy etiky 2. poslaní chudých jí na bibli, existuje možnost organického navázání na živé jádro z vlastních zdrojů hnutí. > Od blahoslavenství chudých vede logicky dějinná cesta к vědomě chudým, к „chudým v duchu“, к milosrdným а к tvůrcům pokoje, pro které blahoslavenství interpretuje evangelium Matoušovo. Kruh těchto lidí, k!eří se vědomě přihlásili к Ježíšovi není však původním adresátem blahoslavneství, nýbrž jeho vznik je důsledek jejich původního zvěstování. Petr Pokorný 40 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 19. LISTOPADU 1969 = ROČNÍK LI V - CENA 70 HALÉŘO Třtina nalomená Bible vidí v člověku bytost křehkou, závislou na okolnostech, na po: větří či na povětrnosti. Proto je na několika místech rákos, obrazem člověka. Izaiáš mluví o pravém postu a ptá se, zda stačí, aby člověk svěsil „jako třtina“ svou hlavu. Ježíš se ptá těch, kdb chodili za Janem Křitelem. zda chtějí vidět v Janu jen člověka, nestálého a pochybujícího, zmítaného všelijakým větrem — „třtinu větrem se klátící“. Z toho roku je též Matoušova citace proroka Izaiáše (Matouš 12,17-21- Izaiáš 42, 1-4). Služebník Boží Mesiáš, vyvolený, na něhož vloží Bůh svého Ducha, aby nesl národům pravdu, nebude křičet, pozvedat hněvivě hlasu, tropit hluk na ulicích... a „nálome né třtiny nedolomí“, knot, jenž doutná. nezhasne, ale bude pravdu věrně roznášet, vyhlašovat spravedlivé právo, jež bude platit mezi národy. Neustane ani se neunaví, dokud nedovede právo к vítězství. Na proroctví i slovech evangelistv je důležité, že nezůstává u obrazu r íkosu. třtiny, tedy u lidské křehkos ti, nestálosti, pocbybbvačnnsti, přizpůsobivosti. Ale zvěstuje: nřicháze jící Mesiáš nedolomí člověka, tu na štípnutou třtinu nezničí. Tam, kde bude knot lampičky ještě trošku sví tit, a třeba už jen doutnat, už jei kouřit, tam ten knot nezhasnp docela Muselo to být překvapivé pro ty kdo čekali Mesiáše, který přijed* s velkou mocí, všechnv hlučně oslo ví, prosadí se na ulicích, zničí a rozdrtí své protivníky a provede veřejný soud- nad všemi přestupníky zákona s vášnivými rozsudky. Nechyběly ani představy, že se stane vládcem nad pohany a pohané se stanou služebníky vyvoleného lidu. Podle Matouše je však Ježíš Mesiášem podle proroka Izaiáše. Přináší právo, spravedlnost a pravdu všem národům, jeho právo bude platit mezi národy, jeho jméno bude nadějí pro všechny, ale nepřichází hlučně, nepřichází soudit, dorazit ty slabé, pochybovačné, poloviční a krčící se lidi. Nepřichází člověka pokořit. Přichází člověku dodat odvahy, vdechnout mu opět ducha, napřímit a vyléčit páteř, pokřivenou a deformovanou. Evangelium není výnosem viny, ani rozsudkem nad lidmi připravenými se stále krčit a skrývat se svým názorem, 'nebo nemít názor žádný. Evangelium je poselství o tom, kdo chce dát člověku sílu. aby žádný vítr ani příznivý, ani nepříznivý nemohl člověkem cloumat, nemohl člověka lá mat. „Vladaři můj výborný, braň a posilň mne sám, bý libý nebo odporný vítr sem ani tam mnou nemohl viklati, nýbrž ať v každé době, důvěřuji se tobě, rač mi pomáhati!" Tak zpíval v -tobě zvratů Komenský. Evangelium je poselstvím o tom, že <e člověk nemusí dát zloinit, a že může mít naději a svobodu a rovnou páteř. Ze je tu někdo, kdo tu páteř napravuje. Že Je tu někdo, kdo dovedl projít všemi zkouškami, protivenstvími i pokušením kultu vlastní osoby. Přitom udržel svou páteř rovnou, aniž by se rozkřikoval, vadil či hlučně prosazoval. Když se farizeové proti němu domlouvali, v klidu odešel pomáhat lidem jinam. Nepozvedl proti nim hlasu, nedal dohromady proti ním úderný oddíl, který by je rozdrtil. My hledáme často krajnosti. Buď se proti všemu vzbouřit, nebo se všemu podrobit, je tu ještě jedna cesta. Ježíšova. Vede ovšem na kříž, ale je to cesta tichosti, a přece nezlomnosti, je to cesta nezlomené páteře, a přece bez hluku a bez křiku. Ježíš se nepohyboval v našich krajnostech. Šel za právem a spravedlností, ale bez moci, bez zbraní, bez násilí, bez hlučného prosazování. Stál za svým, stál na svém slovu, nenechal se viklat podle toho, jaký foukal vítr. Byl také křehký, byl také třtinou, ale třtinou myslící (Pascal), třtinou milující a žijící z milosti — až po kříž. Právě tento Ježíš к nám třtinám přichází a narovnává nás. uzdravuje naše naštípnutí páteře a nalomené charaktery. Neláme nad námi hůl, nepřišel nás dorazit, nepřichází nás pokořit, neříká, že člověk je červíček. Ale činí nás suverénními králi, dává nám svou korunu a chce, abychom se učili od něho. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne. Neboť já jsem tichý a pokorného srdce. A najdete svým duším odpočinutí. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. A aj, já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa. To je naděje naše, nás třtin a charakterů nalomených. JAN ŠIMSA ZASTAVĚNI U KŘÍŽE SNÍMEK F. S. JANOVSKÉH#