Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-11-25 / No. 41

V Písmu svatům můžeme číst dva, případně tři rodokmeny Ježíšovy, S prvním se setkáváme hned na po­čátku Nového zákona (Mat. 1. 1—231, s druhým v evangeliu Lukášově (3, 23—38). Ale za určitý druh rodokme nu smíme považovat i začátek evan­gelia Janova (1, 1—14), z něhož by­chom mohli vyčíst, že počátek Ježí­še Krista je od věčnosti a že slovo zaslíbení Hospodinova o Mesiáši se stalo posléze tělem v Kristově naro­zení. Čteme-Ii však první dva zmíně­né rodokmeny, vidíme vedle různých jednotlivostí rozdíl mezi nimi hlavně už v tom, že u Matouše jde rodokmen od Abraháma к Ježíšovi, u Lukáše má sled obrácený, a nadto jde až к Ada- Z rodu Davidova Matouš 1, 1—21 movi. Praví se, že matoušovský rodo­kmen chce zdůraznit, že Ježíš je Spa­­sitrlem i Židů, lukášovský, že je nad­­tn Spasitelem všeho lidstva, které pícce má původ v Adamovi. Ale mezi zmíněnými rodokmeny je ještě jeden nápadný rozdíl. Matoušo­vo evangelium totiž uvádí mezi jmé­ny ježíkových předků také čtyři, případně pět žen. Které jsou to že ny a co o nich víme? Asi bychom očekávali, že se tu setkáme spíše se jmény Séry, manželky Abrahámovy, Rebeky, manželky Izákovy, neho Rá­chel či Liy, manželek Jákobových, které přece všachny byly pramáteře­­mi celého izraelského rodu, tedy i Je­žíšovými. Místo toho čteme nejdříve jméno Tamářino (v. 3), snachy Judo vy, která se s ním dopustila smilství (1. Mojž. 38, 24). Druhá, v rodokme­nu jmenovaná, je Raab, o níž se zase mluví jako o nevěstce (]oz. 2, 1), ne­bo se o ní domníváme, že byla kniž­kou jerišského měsíčního božstva. Ilalší ženou je Rut, která přece ne­byla Izraelka, nýbrž Moabka (Rut 1, 4). Čtvrtou je Uriášova manželka Bet­­sabé (2. Sam. 12, 24), matka Šalo­mounova, které se zmocnil David a která mu podlehla. Konečně můžeme jmenovat i matku Ježíšovu, která by­la zasnoubena Jozefovi, a „prvé než se sešli, nalezna jest těhotná z Du­cha svätého“ (Mat. 1, 18). Támar je tedy jmenována v bezprostřední sou­vislosti s Judon. který dal jméno vý­znamnému pokolení, po němž je na­zváno jižní území země zaslíbené, a jehož jméno je obsažení) v označení Židů. Moabka Rut je rovnou považo­vána za pramáť Davidova rodu (Rut 4, 13—22). Jeriášská Raab otvírá Izraelcům brány do země zaslíbené. Betsabé je spojena s Davidem. Vše­chny tyto ženy zaujímají tedy velmi přední místo v dějích a i v rodokme­nu ukazujícím к samotnému Ježíši Kristu. Jistě že к nejnudnějším četbám bible patří rodokmeny, jmenné se­znamy a různé výkazy jmen. Ale dej­me pozor: nejsou v Písmu nadarmo. Nedostaly se do jeho knih bez důvo­du. To především platí o rodokme nech, u nichž mluví toto zvěstování první adventní neděle. Náš zrak spočinul na ženách. V nich, a především v jedné, má po­čátek tělesný příchod Kristův. Vždyť „když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učině­ného pod zákonem1' (Gal. 4, 4). Oče kávání Mesiáše má svůj počátek už *» Adamovi, a ovšem tím spíše v Abra­hámovi. Proč však Matoušovo evange­lium zařadilo do Ježíšova rodokmenu právě tyto ženy, které asi čtenáře adventně nenaladí? Chce se tím říci. že Kristus je mezi hříšníky, s nimiž potom stoluje (Mat. 9, 10), publiká­ni a hříšnici s nim přece sedí (Mar. 2, 15) a hříšníky přijímá (Luk. 15. 2) .Ostatně to nejsou jen ženy, na nichž lpěl nějaký hřích. V rodokmenu jsou jmenováni i judští králové propadlí modlářství, ať už to byl Achas (Mat. 1,9 a 2. Král. 16, 1—3), Manasses (2. Král. 21, 2), nebo zase Araon (2. Král. 21, 19—20). Činili to, co je zlého před očima Hospodinovýma, a sloužili uky­­daným bohům, opustili Hospodina. Boha otců svých, a nechodili po cestě Hospodinově. Skoro se tážeme, zda nebyli ještě horší, než všechny ony jmenované ženy. Byl to tedy už velmi ztrouchnivělý pařez, na němž vyrostl ten, jemuž proroci na nejednom místě říkají Vý­střelek (výhonek), za kterýmžto označením se skrývá adventní výhled směřující к Mesiáši (Iz. 11, 1, Zach. 3, 8 aj.). ježíš je zařazen do řady hříšníků. Je počítán к přestupníkům a je jejich zástupcem (Iz. 53, 12). Hříchu nepoznal a je místo nás uči­něn hříšníkem, „abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm“ (2. Kar. 5. 21). Je učiněn podobný lidem (Fil. 2, 7). Zná naše mdloby, je vy­zkoušen podobným způsobem jako my. ovšem bez hříchu (Žid. 4, 15). Advent začíná tam, kde je zvěstová­no, že nejsme synové zahynutí, pro­padlí nevěře, vášním, modlářství vlastního srdce. V biblickém svědec­tví čteme o Ježíši Kristu, že se posta­vil do naší bídy, nízkosti a temnoty našeho lidství, abychom uzřeli svět­lo veliké a aby se nám, bydlícím ve stínu smrti, zastkvělo světlo (Iz. 9, 2) Můžeme říci, že se zařadil do na­šeho rodokmenu, do hříchů předků, které zatěžují i nás. Vzal na sebe tí­hu naší minulosti, aby v přítomnosti naplnil naše srdce skutečnou advent­ní radostí a otevřel nám výhled na svůj druhý advent, v němž přijde ve slávě Otce svého a Otce našeho к věčnému panování jako vítěz nad hříchem a smrtí. J. B. Jeschke Reformace a revoluce Sledovat myšlenkové zápasy a zrá­ní Mikuláše Blskupce z Pelhřimova prvního a posledního seniora (bisku­pa), zvoleného na podzim 1420 dc Čela táborské církve, znamená pocho­pit napětí mezi reformací a revolucí, které tvoří dialektiku táborského se­beuvědomění. V desetiletí, jež násle­dovalo po zdrcující porážce tábor­ských bratrstev v bitvě u Lipan (1434), psal Biskupec svou Táborskou kroniku. Není to ani tak událostný příběh táborských dějů, jako spíše první bilance husitské revoluce vů­bec. Biskupec chce obhájit původní záměr, sledovaný veikou vzpourou. Činí tak jako očitý svědek a aktivní účastník zápasu, jehož cíl měli po jeho soudu nejvěrněji a nejdéle na zřeteli právě táboří. Sloyo revoluce se v kronice pocho­pitelně neobjevuje, ale její téma se zde vrací častokrát, kdykoli Biskupec odpovídá na otázku, zda křesťanský lid je oprávněn bránit s mecem v ru­ce své právo na reformaci církve a svou odpovědnost za ni. Nebojovná shromáždění na horách byla by hned od jaro r. 1419 jasně vyjádřila roz hodnutí lidu setrvat při slovu svo­bodně kázaném a jeho pohotovost dát se reformovat Kristem, učitelem spra­vedlnosti. Teprve ve druhé fázi, od chvíle totiž, kdy zahraniční Interven­ce hrozila utopit v krvi tuto refor­mační vůli, bylo třeba sáhnout к opa­třením, která by zaručila v celoná­rodním rozsahu životnost a rozvoj re formačních postojů a činů. Biskupcem nápadně zdůrazňovaný původní souhlas mezi lidem a boho­slovci, „kteří s ním pracovali", na jedné straně, a mezi pražskými uni­versitními mistry na druhé straně, chtěl ukázat, do jak veliké míry tá­­borství představuje v přímé kontinui­tě lidovou povahu reformace, vzešlé z ohlasu Husova kázání. Neusilovala o nic jiného, než vyvést chuděrku vdovu církev, příliš dlouho postráda­jící oživující slovo evangelia, z defor­mací, jichž se stala se západním křes­ťanstvem obětí, a ustavit ji znovu v pravé kázni apoštolské. Táboří učinili svým východiskem zejména reformač­ní progrem Jakoubka ze Stříbra v je­ho prvotní formulaci. Jde o dobu zhruba let 1412 až 1417, kdy Jakou­bek, ještě radikální, navázal spojení s Mikulášem z Drážďan, a ne bez údi­vu si uvědomil, jak některé odbojné teze valdenských ukazovaly už na dvě stě let směrem, kterým se bralo ny­ní jeho vlastní snažení. V ohlédnutí nazpět ovšem Biskupec trpce lituje, že se Jakoubek zastavil v půli cesty, a že skončil svůj život (1429) docela jinde. vSéráz táborství je třeba podle Bis­­kupce hledat v úzké souvztažnosti ka­zatelů slova a věrného lidu. Jejicí: sdruženému úsilí patří právo refo. mači uskutečnit. V táborské prax‘ vzniká nebvvalá situace, jejíž tdeov’ zdroje sluší vidět nejen u Viklefa nýbrž hlavně u Matěje z lánová. Uí ianov doufal, že reformaci provedou laici, kteří sami, reformováni duchem Božím, strhnou potom i kněžstvo do procesu obecné, jakkoli postupně transformace křesťanstva. Tato refor­mace, sociologicky postupující tedy zdola, souvisí u Janova výrazně sa zbožností eucharistickou, po výtce obecenstevní povahy. Za Jednání let 1419 a 1420 pražští mistři nakonec přiznali lidu právo neposlechnout pány a s určitými vý­­hiadami připustili, že smí povstat „na obranu evangelické pravdy". Co všal; bylo v očích universitních učenců jen krajním ústupkem jakési „teologii re­voluce", bylo pro Biskupce dohodnu­tým východiskem jednou provždy. A zatímco v dalším vývoji pražští bo­hoslovci s Jakoubkem v čele se bu­dou úzkostlivě snažit svést dravý proud revoluce do řečiště legitimní politické moci, táborský senior jim bude vytýkat nestálost, ano, přímo zradu. Ospravedlnění obranné války bylo podle Biskupce vypracováno ve služ­bách reformace, která Je revolucí bez násilí; propukla však v dějinném oka mžiku, který ji rázem situoval mezi beznásilný režim reformační, a režim násilí, nastoletý rovnou vpádem sata­novým, který se převlékl v křižáky etablovaného křesťanstva. Vzhledem к válečné intervenci je reformace do nucena uspíšit změny, jichž se dotud trpělivě nadála, provést převrat stej­ně hluboký, jako brutální. Vždyť dob­ro, к němuž bylo lze zprvu, ale žel příliš krátký čas, se přibližovat „beze všech válečných obtíží“, bylo hned ve svém zárodku ohroženo ze strany papeže, prelátů, krále Zikmunda, Němců a jiných národů, a dokonce ze strany jejich přisluhovačů i v sa­motných Čechách, jestliže táboří, tře­baže v nich neumlká pacifistická tou­ha valdenských, podepisují teorii o spravedlivé válce, jde jim přitom ko­neckonců o to, odstranit poměry, z nichž se rodí nerovnost, a nahradit jo strukturami, lépe odpovídajícími evangelickému zákonu dokonalé svo­body. Reformace přerostlá v revoluci roz­šířila arci válku i do oblastí z váleč­nického hlediska nekonvenčních. Ne­nabyly husitské války jakési přímo starozákonní dynamiky, na jakou dří­vější století skoro zapomněla? Bisku­pec je nucen přiznat, že revoluční proces a války, vedené na jeho obra­nu, se vyvíjejí podle zákonů, které se vymykají kontrole theologie a pře­sahují i záměry, původně vyhlášené. Násilí přivádí na scestí spravedlnost, které chtělo sloužit. Reformátoři, kte­ří se stali revolucionáři, nemohli ne­strhnout к akci lidské živly, které nesdílely prvotní reformační motivv. Nuže právě „pří táborských kněžť bylo bdít nad zachováním původních intencí v jejich čistotě. Táborští bo hoslovci byli by tuto funkci podle Biskupce vykonávali hned od roku 1422. Mezi táborskými politiky a vá lačníky a mezi táborskými bohoslove, byla tedy nejenom souvislost a soli dartta, ale také napětí. Ze své révo tučnosti se přitom Biskupec nikdy nekaje. V táborské konfesi s roku 1431 se otevřeně hlésf к programu „tvrdě napadnout Antikristův podvod a jeho svůdné klamy“. Ale i když v konfesi a v kronice převládla tenden­ce apologetická, obrácená navenek, Mikuláš nezamlčel nezdary a nedoko­nalosti táborské realizace. Ještě vý­razněji se to projevilo v díle, která určil do vlastních řad, v jeho kázá­ních let 1425 až 1426. Jako theolog revoluce, které se ni­kdy nezřekl, prožíval Biskupec drama revoluce stárnoucí. Častěji a právem bylo poukázáno na poměrně velmi rychlý vývoj táborské revoluční obce ve společnost měšťanskou. Právě to­­hpto vývoje se stali obětí oba přední bohoslovci táborského hnutí, Miku­láš z Pelhřimova a Václav Koranda. Zrazeni svými zbružoaznělými obcemi, skončili v žalářích Jiříka z Poděbrad. Po porážce Tábora a za jeho po­stupného vytlačení z mocenské hry politické, výrazněji se u Biskupce uplatňují motivy, živé v počátcích tá­borského hnutí. Vyslovil je roku 1444 v jímavém dopise na Moravu, kde se bezděky přiblížil к nesmlouvavé spo­lečenské kritičnosti Chelčického, s nímž kdysi diskutoval, a nastínil pro­gram pro změněné poměry, kterého se do patnácti let ujmou Čeští bratří. Amedeo Molnár už nevyžvaní . 41 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK 25. LISTOPADU 1970 - ROČNÍK LV - CENA 70 HAL. -: ' ' - .:• > . ЙЕкздБ . \ -• :. • ' / ЖJ • ню даДЮ■ JĚÁ1■tet / -Уф В 1 ■ "йЯГ V ‘Z ч ' 'V*'и* Г': < ’'Sp Щ 4 i Щ % у* -S ■ ' J' • 'No Ш. * ШУ: - ■: ИДИ » • \ . J4. . - -Ш &­:V : M ii SNÍMEK F. S. JANOVSKÉHO O. FUNDA Fejeton o tom, co se u vás určitě také někdy stalo Chystal se sborový den. To má vět­šina sborů ve zvyku, že občas udělá sborový den. Rozešle se sborový list, pozve se nějaký význapmý kazatel, pozvou se okolní sbory a připraví se pohoštění. Tak nějak se to dělá. Při té příležitosti se ve sborovém domě zase jednou pořádně uklidí, sestry se sejdou na brigádu, umyjí okna a sbo­rový dům se dá do pořádku. Většina lidí se těší, snaží se něčím pomoci a ve sboru je zase trochu živěji a něco se děje. A není to snad všechno úpl­ně zbytečné, protože se přece jen se­jde víc lidí, modlitebna je zase jed­nou úplně plná a tak všichni mají radostnější a nadějhější pocit sami o sobě a snad se stane i něco víc — lidé se setkají kolem stolu Páně a slyší svědectví Písma, které mnohé v jejich životních otázkách a zápasech povzbudí a posílí. Lídě se také společ­ně modli a snad je jich dost, kteří při modlitbě nelelkují, ale modlí se upřímné. A tak tedy vcelku vzato je sborový den pěkná věc a je dobře, že se ve sborech konají. Před sborovým dnerrj je ovšem na faře vždycky velký zmatek. Zvlášť když žena faráře chodí do zaměstnání a má malé dítě. V sobotu před nedě­lí to vyvrcholí. Všechno je třeba do­­uklidit, aby to trochu vypadalo a paní farářová — jak je v našich sborech ul ustáleným zvykem říkat ženě faráře — chce st trochu dopředu připravit i nedělní oběd. Malé děcko to přes ce­lé bohoslužby nevydrží, ale když bu­de mít připravený oběd dopředu, třeba se fí podaří slyšet alespoň kousek z kázání. Ti nefopravdovější a nefochotněfší z bratří a sester, kteří pochopili co je smyslem práce ve sboru a mají svůj sbor upřímně rádi, připravili všechno potřebné a postarali se o pe­čivo a pohoštění. Bratr kurátor, bez jehož obětavých rukou by sborový dům asi jednoho dne spadl, je cukrář, a tak má sestra farářová po starosti s moučníkem. Dort od bratra kurátora bude tlatým hřebem oběda. V týdnu před sborovým dnem po­ložili bratří v modlitebně nové lino­leum a koberce. Každý, kdo má sbor rád, něčím přispěl a bratr farář říká doma ženě: „Takhle st to představu­ji. Tenfo sborový den se snad vydaří. Snad budou moci pocítit, že sbor je místem, kde si lidé mají být blíž a kde mohou pro sebe něco dělat. Snad to bude sborový den bez organizač­ních nedostatků.“ A je třeba říci, že vcelku vzato to byl jeden z nejvyda­řenějších sborových dnů. Malý nedostatek se však projevil již v sobotu. Sestry, které jinak vždy pečlivě uklízí, měly tentokrát málo času a tak na dveřích zůstalo prachu ze silníce a chodby jsou rozmazané. Pant farářo á už to všechno nestihne. chce-li být do odpoledne se vším ho­tova. .4 tak bratr ja'áf myje chodby lavice, dveře, rovná stolky v mali místnosti a připravuje nádobí na po hoštění. Když je s tím hotov, zvon zvonek. Asi ještě někdo nese bábov ku. Tentokrát však nikoliv. Před sbo rovým domem stojí nákladní auto i uhlím. 60 q není právě málo. Poslal je pryč, to se nedá. Kdo ví, kdy Ы; znovu přijeli. Bratr farář však vidi, žt sc to už nedá stačit, protože odpo­ledne má ještě vyučování dětí а к ve čeru má jet na nádraží naproti hostu Přijede profesor z bohoslovecké fa­­kulty. Jak to tedy udělat? Jako na zavolanou stojí и hromady dva cikáni a jsou ochotni to složit Chtějí sice za metrák korunu padesát ale co se dá dělat. Za chvíli je uhlí ve sklepě. Tihle cikáni když chtějí dovedou máknout. Dokonce t ve skle­pě to přeházeli, urovnali a zavřeli okénka. Sborový dům je ovšem opět celý poznamenaný a dveře poprášené od uhlí. Farář opět bere kbelík a hadr a za dvě hodiny je sborový dům opět tak jak byl — připraven na neděli. К večeru přijel host. Pěkný večer na faře. Takový uzlíček na tom pro­vázku všedního života, na který se rádo vzpomíná. Mluví se o církví, o fakultě, o teologii. Ano, je snad sku­tečně nutné umět dělat obojí: ohánět se hadrem i s vnitřním zápalem dis- Dokončení na sír. Й

Next