Tvorba, říjen-prosinec 1970 (XXXV/40-52)

1970-11-25 / No. 47

týdeník pro politiku vědu A KULTURU 25. LISTOPADU 1970 • CENA 2,- KČS47 Z OBSAHU: 0 Bedřichu Engelsovi (str. 3) Svědectví věků v sovětském výtvarnictví (str. 4) Klement Gottwald V těchto dnech jsme vzpomínali čty­­řiasedmdesátých nedožitých naroze­nin největší postavy československé­ho komliiiistíckého hnutí, významné­ho činitele mezinárodního dělnického hnutí a prvního dělnického presiden­ta naší republiky soudruha Klementa Gottwalda. Klement Gottwald vstoupil do revo­lučního dělnického hnutí již v době, kdy se u nás pod vlivem Velké říjno­vé socialistické revoluce formovala marxistická levice. V jejích řadách j zúčastnil 1 zakládání Komunistické strany Československa na Rousínov­­skii u Brna. Po založení KSČ byl re­daktorem slovenského komunistické­ho tisku v Banské Bystrici, ve Vrút­­kách a v Ostravě. V roce 1925 byl poprvé zvolen do ústředního výboru strany a současně i do politického byra ÚV. Stalo se tak v situaci, kdy strana překonávala dů­sledky hluboké vnitrostranické krize. A tu se hned od počátků ukázalo, že š Klementem Gottwaldem přichází do vedení strany představitel nové stra­nické generace, která dokázala dale­ko hlouběji pochopit smysl a poučení, které z první bolševizační krize nut­ně musela strana vyvodit. To se zvlášť výrazně projevilo po roce 1926, kdy Klement Gottwald při­šel do Prahy a ujal se řízení agitač­­ně propagačního oddělení strany. Od­tud začíná Gottwald trpělivou a cí­levědomou práci na zformování těch sil ve straně, které byly nejen ochot­né, ale i schopné uskutečňovat bol­­ševizaci strany. Nebylo proto náhodné, že v oka­mžiku, kdy ve straně propuká nová, leště hlubší vnitrostranická krize, kte- i již ohrožuje samu podstatu exis­­jnce strany, stanul Klement Gottwald v čele bolševického proudu ve stra­ně. Revoluční bolševická linie, kte­rou Gottwald nejvýrazněji představo­val, zvítězila na V. sjezdu KSČ nad pravicovým oportunismem. Klement Gottwald byl zvolen generálním ta­jemníkem strany a od té doby stál v čele strany až do své smrti v břez­nu 1953. V čele strany osvědčil Klement Gottwald hned od počátku kvality vy­nikajícího revolučního vůdce a poli­tika. Dokázal stranu vyvést z hlubo­ké krize, způsobené pravicovým opor­tunismem a útokem likvidátorů a uhájil bolševickou Unii strany i proti ultralevým tlakům. KSČ pod jeho ve děním rychle obnovila narušené spo­jení s masami a v letech světové hos­podářské krize jíž opět stála jako významná politická síla, jejíž činy a výsledky vzbuzovaly respekt a autori­tu v celém mezinárodním dělnickém hnutí. Právě od těchto let, od roku Hospodářská spolupráce v nové etapě (str. 5) Pákistán minulý i budoucí (str. 6) Sjezd maďarských komunistů (str. 7) 1Ö28 do roku 1943, byl Gottwald i čle­nem výkonného výboru Kominterny. Zkušenosti nabyté v boji za jednot­nou frontu dokázala KSČ pod jeho vedením využít v letech boje na obra­nu republiky prcti nebezpečí fašismu a války. Komunisté se v těchto letech stali uznávanou silou boje na obranu republiky. Po Mnichovu 1938 odešel Klement Gottwald do emigrace, odkud řídil národně osvobozenecký boj doma i v zahraničí. V té době měl Gottwald také vůdčí úlohu při zpracování pro­gramu poválečné výstavby nového Československa. Do vlasti se vrátil Klement Gott­wald v květnu 1945 jako vůdce stra­ny, která již byla vedoucí silou na­šich národů. Léta 1945—1948 a zvláš­tě pak střetnutí s reakcí v únoru 1948 jsou zvláštním dokladem politic­kého a taktického mistrovství strany a Klementa Gottwalda. V té době se stal Gottwald jednoznačně uznávaným vůdcem pracujícího lidu Českosloven­ska. Volba Klementa Gottwalda presi­dentem v červnu 1948 se toho stala manífestačním a logickým dokladem. Po únorovém vítězství pracujícího lidu vypracovala KSČ za jeho vedení generální linii výstavby socialismu v naší vlasti. Uskutečňování této li­nie ve složitých mezinárodně poli­tických i vnitropolitických poměrech se neobešlo bez chyb a omylů, ale výsledek tohoto díla, na jehož řízení se Klement Gottwald až do své smrti intenzívně podílel, se stal ohromným převratem v osudech naší vlasti. So­cialismus se z ideálu začal přemě­ňovat ve skutečnost. Osobnost a dílo Klementa Gottwal­da zůstávají živé a inspirující dodnes a právě dnes. Vracet se k dílu Kle­menta Gottwalda znamená vracet se k zdrojům hlubokých dějinných po­učení, jejichž ryzost a závažnost se s léty přímo násobí. A proto studovat Gottwalda se stává závazkem. Robot na Měsíci (íh) Ještě než přistála Luna 17 na Mě­síci a vyložila první samohybný auto­matický robot v historii kosmonauti­ky — Lunochod 1, mnozí tvrdili, že se něco podobného může odehrát jen ve vědeckofantastických románech. Najednou se po Měsíci pohybuje vo­zidlo o osmi kolech na výkyvných osách a je řízeno ze Země pomoci televizních kamer. Předávají operáto­rům ve známém středisku kosmic­kých spojů v Jevpatorii na Krymu do­konalý panoramatický barevný obraz terénu, ve kterém se stroj nalézá. V hermetickém kontejneru je sada přístrojů určených k podrobnému průzkumu našeho souputníka a fran­couzský laserový odrážeč. Co se svazem výtvarníků (Rudolf Svoboda — str. II) Rozhovor se sovětským režisérem (str. 12) A co literatura? (str. 13) Cesta do pekel (příloha) Desítky metrů, které se robot vzdá­lil od místa přistání, se nezdají příliš mnoho. Ale jde o mnohem víc: podá řilo se totiž vyzkoušet prototyp samo­hybného automatu. A v praxi si ově­řit, jak »prototyp« budoucích, dokoná lejších automatů pracuje; a jak dál. I když konstruktéři napodobili při zkouškách na Zemi měsíční prostředí, nemohli s určitostí předvídat, s čím se přístroj ve vesmíru setká. Svět, vě­decký i laický, byl tedy opět šoko ván. Mnozí s tím možná počítali — ale jistě ne tak brzy. Sovětský nástup v útoku na Měsíc v poslední čtvrtině tohoto roku je přímo úžasný. Tako­vou intenzitu výzkumu si mohou So­věti dovolit i proto, že automaty jsou mnohem levnější než lodě typu Apol­lo. KL­ Něco pro naše ředitele Vláda Německé demokratické re­publiky rozhodla před několika dny, aby ředitelé průmyslových podniků a kombinátů skládali každý měsíc pra­cujícím účty ze své činnosti. Cílem tohoto usnesení je zaručit pravidel­nou informovanost lidí, která pod­poří iniciativu a zasvěcenou spolu­účast zaměstnanců na řešení ekono­mických i dalších problémů. Nepůjde o jednostrannou Informaci ředitelů. V rtprůběhu kolektivních porad, na nichž budou zmíněné zprávy podá­vány, půjde zároveň o výměnu zkuše­ností i o plánovité zlepšování pra­covních a životních podmínek v jed­notlivých podnicích. Nechci křivdit našim ředitelům. Vím, že si potřebu pravidelného kon­taktu s lidmi na pracovištích většinou uvědomují. Nenamlouvejme si však, že někteří na tuto povinnost nezapo­mínají; většinu svého času pak tráví v kanceláři nebo na poradách s nej­­blížšími spolupracovníky. Jestliže po­dávají stranické organizaci zprávu o činnosti hospodářského vedení ne­bo vystupují na veřejné schůzi, zůstá­vají příliš často u pouhého konstato­vání čísel a odborných výrazů, které samy o sobě lidem mnoho neříkají. Příznačná jsou v této souvislosti slo­va jednoho dělníka, s nímž jsem se nedávno setkal ve- velkém průmyslo­vém závodě: »Náš ředitel? No — pár­krát tudy procházel; slyšel jsem ho jen na odborářské schůzi. Moc jsme se ale v tom projevu ,nerozebíralť; nevím, snad mu rozuměli jen někteří hospodářští pracovníci. Nebyl to pro nás ztracený čas?« Můžete namítnout, že vycházím z dílčího příkladu. Obávám se však, že není ojedinělý. Tím spíš by měli odpovědní činitelé — ministři, gene­rální i podnikoví ředitelé a spolu s nimi funkcionáři odborů — uvažo­vat o možjiosti uplatnění významného počinu německých soudruhů v našich podmínkách. -pk- Reality nejen zahraniční Minulý týden podepsali polští a zá padoněmečtí představitelé smlouvu o základech normalizace vztahů obou zemí. Všeobecně — vyjma ovšem re­akční kruhy — se tato smlouva hod notí jako pokrok. Nebudeme se teď zabývat všemi jejími aspekty. Komen­táře zdůrazňují zejména první článek, v němž se Německá spolková republi­ka zavazuje vzdát se nároků na úze­mí, která dosud na mapách zazname­návala jako »německá území pod pol­skou správou«, to jest — zavazuje se uznat hranice na Odře a Nise. Vláda NSR se tak oficiálně »vzdala« něče­ho, co dosud jako pomyslné »územní nároky« tvořilo jeden z úhelných bo­dů zahraničně politických snah zápa­­doněmecké pravice. O tom, že nor­malizace vztahů mezi Polskem a NSR přispěje k míru v Evropě, není nej­­menších pochyb. Jiná věc je, že ne všichni se právě s tím smiřují. Už jsme měli —■ bohu­žel v poslední době mnohokrát — příležitost sledovat aktivitu západo­­německých křesťanských stran proti zahraniční politice Brandtovy vlády. Smlouva s Polskem — tak jako ne­dávná smlouva se Sovětským svazem — je jim trnem v oku. Křesťanská opozice ve spojení s nejpravicovější­mi kruhy NSR včetně neonacistu ne šetří silami, aby získala voliče opět na svou stranu. Jestliže hamburský list Die Welt lituje, že bonnská vlá­da »splnila všechny polské požadav­ky« a »nerespektovala přání opozice«, která údajně rovněž chtěla »přispět k dorozumění«, pak hlasy nejkrajněj ší pravice nešetří ani slovy o »zradě německých zájmů«. V NSR věru ještě není všechno v pořádku . . . Ach, ta »svoboda« tisku! mp I méně zasvěceným je už vcelku známo, že dnešní emigrant A. f. Liehm byl u nás první, kdo si spletl tisk s půdou ornou a zemědělskou; pro­hlašoval v 68. roce, že noviny mají patřit těm, kdož v nich pracují. Toto heslo, používané pravicí v politickém boji, způsobilo četné nesnáze. Kam na takové myšlenky A. f. Liehm chodil? Především do Francie, do pařížského Le Mondu. Spoluvydavatelem tohoto dobře zavedeného »nezávislého listu" a tedy i spolumajitelem — na první pohled dosti význačným — jsou jeho redaktoři. Doufám, že Liehm čte Le Monde i v emigraci a že mu neunikl nedávný článek administrativního ředitele Mon­du facquese Sauvageota, z něhož by se o své vlastní ideji dověděl víc. Tak například, že v roce 1945 měl paříž­ský tisk 32 titulů. Dnes jich už zbylo Ikromě finančních, sportovních či dostihových deníkůj jen deset. A z nich jen čtyři nebo pět mohou vy­stačit s vlastními zdroji, to jest — jak praví Sauvageot — »nemusí čerpat ze zisků týdenních či měsíčních publikací nebo se dovolávat dobročinnosti ně­kterého nadšeného a zámožného ma­jitele". A pak je tu inzerce. Opět Sauvageot: »Inzerenti jsou koneckonců prozíraví lidé; odmítají svěřovat inzeráty novým listům, dokud nemalí důkaz, že jsou čteny, a dokud nezjistili sociální slo­žení jejich čtenářů." To činí potíže. Když se nový list velkým inzerentům nelíbí fa to nepochybně platí i o sta­rých/, musí mít zakladatelé pěkný kapitál, aby vydrželi »dokud jim z ne­be nespadnou inzeráty jako mana". Obsah Sauvageotova článku jsme ovšem zůplna nevyčerpali; věřme však, že A. ]. Liehm si jej přečetl celý a nabyl z toho poučení, že není tak jednoduché, aby noviny patřily ne­závislé redakci, která by šířila, co se ji zrovna zachce. A i když si náhodou A. J. Liehm citovaný článek nepře­četl, není to malér. V cizině založA ^deník stěží a u nás už určitě ne. Pd J Důvěra, která není proklamaci Před několika týdny jsme naše čte­náře seznámili s výsledky jednání ostravského aktivu technické inteli­gence. Současně jsme tehdy vyslovili přesvědčení, že pozitivní myšlenky, které v Ostravě zazněly, budou uplat­něny i v dalších krajích a okresech republiky. Nezmýlili jsme se. V těch­to dnech už nejde jen o jednotlivé ohlasy. Postupně se — v konfrontaci s praxí — vytváří ucelená představa 0 práci strany mezi příslušníky jed notlivých vrstev inteligence. V minulém týdnu so konal celoslo­venský aktiv vědeckých a technic­kých pracovníků, který uspořádaly ministerstvo výstavby a techniky SSR a Slovenská vědeckotechnická společ­nost. S podnětným referátem zde vy­stoupil tajemník ÜV KSS ing. V. Va­čok. Zdůraznil, že předsednictvo ŰV KSČ považuje za nejvhodnější anga­žovat inteligenci při řešení problé­mů pětiletého plánu rozvoje národní­ho hospodářství na léta 1971—1975 a prováděcího plánu na rok 1971. Sou­časně vyzývá ke společné, stranou organizované spolupráci na přípravě zásadních programových dokumentů v oblasti vědy, techniky a socialistic­ké racionalizace výroby i podklado­vých materiálů pro XIV. sjezd KSČ. Zpráva, kterou v této souvislostí přinesl denní tisk, ukazuje, že citová* ná slova soudruha Vačoka nevychá­zejí z abstraktních úvah, ale z jasné představy o možnostech plného využi­tí tvůrčích sil a schopností dušev­ních pracovníků k řešení závažných otázek spojených s perspektivami roz­voje socialistické společnosti. Vedení strany a státu jde znovu příkladem; důvěru v inteligenci neproklamuje — dokládá ji konkrétními úkoly. Tato skutečnost se jistě odrazí v konkrét* ní činnosti všech stranických orgánů a organizací, které pracují s přísluš­­niky technické a vědecké inteligence. Získaných zkušeností bude možné vy­užít i v politickém působení na další vrstvy duševních pracovníků. Naléha­vé otázky vyvstávají například v ob­lasti školství a zdravotnictví. K jejich řešení chce v nejbližší době přispět 1 redakce Tvorby. -šp- leden z nás — president republiky Ludvik Svoboda -Na výstavě sovětského umění Snímek JAN DRHLlK I OJEDNOM Z NÁS Před deseti měsíci jsme připravovali vydání slavnostního čísla Tvorby k 22. výročí února 1948. Práce se chýlila ke konci — a najednou přišel nápad: požádejme o rozhovor pre­sidenta republiky. Zarazili jsme se až při pohledu na kalen­dář: stihneme to? Následoval telefonický rozhovor s vedou­cím presidentské kanceláře. »To víte, moc času soudruh Svo­boda nemá,« sděloval hlas na druhém konci drátu, »uvidíme, snad si nějakou chvíli vyšetří. Pošlete na Hrad vaše otázky.« Za několik dnu jsme jeli pro odpovědi . .. Občané, kteří se na našeho presidenta v jakékoli záležitosti obrátili, hovoří o jeho pozorném, trpělivém vztahu k lidem, o nevšední pružnosti v rozhodování, jíž předčí mnohé mladí­ky. Sami jsme se o tom přesvědčili: přišli jsme »pět minut před dvanáctou«; byla to naše vina. Nikdo by byl proti od­mítnutí nemohl říci ani jediné slovo. A přece si soudruh Svoboda »nějakou tu chvíli« vyšetřil, jeho vztah k prosbě naší redakce jsme si v tomto roce mnohokrát připomínali. Větši­nou tehdy, když jsme poznávali, že pozornost, trpělivost a pružnost patří v různých podnicích a institucích k vzácnému koření. S důvěrou se obracíme na příslušný »úřad«, voláme odpovědného pracovníka. Nakvašené odpovědi typu »proč zdržujete, stejně nemáte pravdu«, svědčí o tom, že ješitnost a vědomí »vlastní velikosti« zapustily u nás hluboké kořeny. Konfrontace s lidským jednáním soudruha Svobody v této souvislosti neuškodí. Dokončení na str. 3

Next