Tvorba, říjen-prosinec 1970 (XXXV/40-52)
1970-11-25 / No. 47
týdeník pro politiku vědu A KULTURU 25. LISTOPADU 1970 • CENA 2,- KČS47 Z OBSAHU: 0 Bedřichu Engelsovi (str. 3) Svědectví věků v sovětském výtvarnictví (str. 4) Klement Gottwald V těchto dnech jsme vzpomínali čtyřiasedmdesátých nedožitých narozenin největší postavy československého komliiiistíckého hnutí, významného činitele mezinárodního dělnického hnutí a prvního dělnického presidenta naší republiky soudruha Klementa Gottwalda. Klement Gottwald vstoupil do revolučního dělnického hnutí již v době, kdy se u nás pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce formovala marxistická levice. V jejích řadách j zúčastnil 1 zakládání Komunistické strany Československa na Rousínovskii u Brna. Po založení KSČ byl redaktorem slovenského komunistického tisku v Banské Bystrici, ve Vrútkách a v Ostravě. V roce 1925 byl poprvé zvolen do ústředního výboru strany a současně i do politického byra ÚV. Stalo se tak v situaci, kdy strana překonávala důsledky hluboké vnitrostranické krize. A tu se hned od počátků ukázalo, že š Klementem Gottwaldem přichází do vedení strany představitel nové stranické generace, která dokázala daleko hlouběji pochopit smysl a poučení, které z první bolševizační krize nutně musela strana vyvodit. To se zvlášť výrazně projevilo po roce 1926, kdy Klement Gottwald přišel do Prahy a ujal se řízení agitačně propagačního oddělení strany. Odtud začíná Gottwald trpělivou a cílevědomou práci na zformování těch sil ve straně, které byly nejen ochotné, ale i schopné uskutečňovat bolševizaci strany. Nebylo proto náhodné, že v okamžiku, kdy ve straně propuká nová, leště hlubší vnitrostranická krize, kte- i již ohrožuje samu podstatu exisjnce strany, stanul Klement Gottwald v čele bolševického proudu ve straně. Revoluční bolševická linie, kterou Gottwald nejvýrazněji představoval, zvítězila na V. sjezdu KSČ nad pravicovým oportunismem. Klement Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem strany a od té doby stál v čele strany až do své smrti v březnu 1953. V čele strany osvědčil Klement Gottwald hned od počátku kvality vynikajícího revolučního vůdce a politika. Dokázal stranu vyvést z hluboké krize, způsobené pravicovým oportunismem a útokem likvidátorů a uhájil bolševickou Unii strany i proti ultralevým tlakům. KSČ pod jeho ve děním rychle obnovila narušené spojení s masami a v letech světové hospodářské krize jíž opět stála jako významná politická síla, jejíž činy a výsledky vzbuzovaly respekt a autoritu v celém mezinárodním dělnickém hnutí. Právě od těchto let, od roku Hospodářská spolupráce v nové etapě (str. 5) Pákistán minulý i budoucí (str. 6) Sjezd maďarských komunistů (str. 7) 1Ö28 do roku 1943, byl Gottwald i členem výkonného výboru Kominterny. Zkušenosti nabyté v boji za jednotnou frontu dokázala KSČ pod jeho vedením využít v letech boje na obranu republiky prcti nebezpečí fašismu a války. Komunisté se v těchto letech stali uznávanou silou boje na obranu republiky. Po Mnichovu 1938 odešel Klement Gottwald do emigrace, odkud řídil národně osvobozenecký boj doma i v zahraničí. V té době měl Gottwald také vůdčí úlohu při zpracování programu poválečné výstavby nového Československa. Do vlasti se vrátil Klement Gottwald v květnu 1945 jako vůdce strany, která již byla vedoucí silou našich národů. Léta 1945—1948 a zvláště pak střetnutí s reakcí v únoru 1948 jsou zvláštním dokladem politického a taktického mistrovství strany a Klementa Gottwalda. V té době se stal Gottwald jednoznačně uznávaným vůdcem pracujícího lidu Československa. Volba Klementa Gottwalda presidentem v červnu 1948 se toho stala manífestačním a logickým dokladem. Po únorovém vítězství pracujícího lidu vypracovala KSČ za jeho vedení generální linii výstavby socialismu v naší vlasti. Uskutečňování této linie ve složitých mezinárodně politických i vnitropolitických poměrech se neobešlo bez chyb a omylů, ale výsledek tohoto díla, na jehož řízení se Klement Gottwald až do své smrti intenzívně podílel, se stal ohromným převratem v osudech naší vlasti. Socialismus se z ideálu začal přeměňovat ve skutečnost. Osobnost a dílo Klementa Gottwalda zůstávají živé a inspirující dodnes a právě dnes. Vracet se k dílu Klementa Gottwalda znamená vracet se k zdrojům hlubokých dějinných poučení, jejichž ryzost a závažnost se s léty přímo násobí. A proto studovat Gottwalda se stává závazkem. Robot na Měsíci (íh) Ještě než přistála Luna 17 na Měsíci a vyložila první samohybný automatický robot v historii kosmonautiky — Lunochod 1, mnozí tvrdili, že se něco podobného může odehrát jen ve vědeckofantastických románech. Najednou se po Měsíci pohybuje vozidlo o osmi kolech na výkyvných osách a je řízeno ze Země pomoci televizních kamer. Předávají operátorům ve známém středisku kosmických spojů v Jevpatorii na Krymu dokonalý panoramatický barevný obraz terénu, ve kterém se stroj nalézá. V hermetickém kontejneru je sada přístrojů určených k podrobnému průzkumu našeho souputníka a francouzský laserový odrážeč. Co se svazem výtvarníků (Rudolf Svoboda — str. II) Rozhovor se sovětským režisérem (str. 12) A co literatura? (str. 13) Cesta do pekel (příloha) Desítky metrů, které se robot vzdálil od místa přistání, se nezdají příliš mnoho. Ale jde o mnohem víc: podá řilo se totiž vyzkoušet prototyp samohybného automatu. A v praxi si ověřit, jak »prototyp« budoucích, dokoná lejších automatů pracuje; a jak dál. I když konstruktéři napodobili při zkouškách na Zemi měsíční prostředí, nemohli s určitostí předvídat, s čím se přístroj ve vesmíru setká. Svět, vědecký i laický, byl tedy opět šoko ván. Mnozí s tím možná počítali — ale jistě ne tak brzy. Sovětský nástup v útoku na Měsíc v poslední čtvrtině tohoto roku je přímo úžasný. Takovou intenzitu výzkumu si mohou Sověti dovolit i proto, že automaty jsou mnohem levnější než lodě typu Apollo. KL Něco pro naše ředitele Vláda Německé demokratické republiky rozhodla před několika dny, aby ředitelé průmyslových podniků a kombinátů skládali každý měsíc pracujícím účty ze své činnosti. Cílem tohoto usnesení je zaručit pravidelnou informovanost lidí, která podpoří iniciativu a zasvěcenou spoluúčast zaměstnanců na řešení ekonomických i dalších problémů. Nepůjde o jednostrannou Informaci ředitelů. V rtprůběhu kolektivních porad, na nichž budou zmíněné zprávy podávány, půjde zároveň o výměnu zkušeností i o plánovité zlepšování pracovních a životních podmínek v jednotlivých podnicích. Nechci křivdit našim ředitelům. Vím, že si potřebu pravidelného kontaktu s lidmi na pracovištích většinou uvědomují. Nenamlouvejme si však, že někteří na tuto povinnost nezapomínají; většinu svého času pak tráví v kanceláři nebo na poradách s nejblížšími spolupracovníky. Jestliže podávají stranické organizaci zprávu o činnosti hospodářského vedení nebo vystupují na veřejné schůzi, zůstávají příliš často u pouhého konstatování čísel a odborných výrazů, které samy o sobě lidem mnoho neříkají. Příznačná jsou v této souvislosti slova jednoho dělníka, s nímž jsem se nedávno setkal ve- velkém průmyslovém závodě: »Náš ředitel? No — párkrát tudy procházel; slyšel jsem ho jen na odborářské schůzi. Moc jsme se ale v tom projevu ,nerozebíralť; nevím, snad mu rozuměli jen někteří hospodářští pracovníci. Nebyl to pro nás ztracený čas?« Můžete namítnout, že vycházím z dílčího příkladu. Obávám se však, že není ojedinělý. Tím spíš by měli odpovědní činitelé — ministři, generální i podnikoví ředitelé a spolu s nimi funkcionáři odborů — uvažovat o možjiosti uplatnění významného počinu německých soudruhů v našich podmínkách. -pk- Reality nejen zahraniční Minulý týden podepsali polští a zá padoněmečtí představitelé smlouvu o základech normalizace vztahů obou zemí. Všeobecně — vyjma ovšem reakční kruhy — se tato smlouva hod notí jako pokrok. Nebudeme se teď zabývat všemi jejími aspekty. Komentáře zdůrazňují zejména první článek, v němž se Německá spolková republika zavazuje vzdát se nároků na území, která dosud na mapách zaznamenávala jako »německá území pod polskou správou«, to jest — zavazuje se uznat hranice na Odře a Nise. Vláda NSR se tak oficiálně »vzdala« něčeho, co dosud jako pomyslné »územní nároky« tvořilo jeden z úhelných bodů zahraničně politických snah západoněmecké pravice. O tom, že normalizace vztahů mezi Polskem a NSR přispěje k míru v Evropě, není nejmenších pochyb. Jiná věc je, že ne všichni se právě s tím smiřují. Už jsme měli —■ bohužel v poslední době mnohokrát — příležitost sledovat aktivitu západoněmeckých křesťanských stran proti zahraniční politice Brandtovy vlády. Smlouva s Polskem — tak jako nedávná smlouva se Sovětským svazem — je jim trnem v oku. Křesťanská opozice ve spojení s nejpravicovějšími kruhy NSR včetně neonacistu ne šetří silami, aby získala voliče opět na svou stranu. Jestliže hamburský list Die Welt lituje, že bonnská vláda »splnila všechny polské požadavky« a »nerespektovala přání opozice«, která údajně rovněž chtěla »přispět k dorozumění«, pak hlasy nejkrajněj ší pravice nešetří ani slovy o »zradě německých zájmů«. V NSR věru ještě není všechno v pořádku . . . Ach, ta »svoboda« tisku! mp I méně zasvěceným je už vcelku známo, že dnešní emigrant A. f. Liehm byl u nás první, kdo si spletl tisk s půdou ornou a zemědělskou; prohlašoval v 68. roce, že noviny mají patřit těm, kdož v nich pracují. Toto heslo, používané pravicí v politickém boji, způsobilo četné nesnáze. Kam na takové myšlenky A. f. Liehm chodil? Především do Francie, do pařížského Le Mondu. Spoluvydavatelem tohoto dobře zavedeného »nezávislého listu" a tedy i spolumajitelem — na první pohled dosti význačným — jsou jeho redaktoři. Doufám, že Liehm čte Le Monde i v emigraci a že mu neunikl nedávný článek administrativního ředitele Mondu facquese Sauvageota, z něhož by se o své vlastní ideji dověděl víc. Tak například, že v roce 1945 měl pařížský tisk 32 titulů. Dnes jich už zbylo Ikromě finančních, sportovních či dostihových deníkůj jen deset. A z nich jen čtyři nebo pět mohou vystačit s vlastními zdroji, to jest — jak praví Sauvageot — »nemusí čerpat ze zisků týdenních či měsíčních publikací nebo se dovolávat dobročinnosti některého nadšeného a zámožného majitele". A pak je tu inzerce. Opět Sauvageot: »Inzerenti jsou koneckonců prozíraví lidé; odmítají svěřovat inzeráty novým listům, dokud nemalí důkaz, že jsou čteny, a dokud nezjistili sociální složení jejich čtenářů." To činí potíže. Když se nový list velkým inzerentům nelíbí fa to nepochybně platí i o starých/, musí mít zakladatelé pěkný kapitál, aby vydrželi »dokud jim z nebe nespadnou inzeráty jako mana". Obsah Sauvageotova článku jsme ovšem zůplna nevyčerpali; věřme však, že A. ]. Liehm si jej přečetl celý a nabyl z toho poučení, že není tak jednoduché, aby noviny patřily nezávislé redakci, která by šířila, co se ji zrovna zachce. A i když si náhodou A. J. Liehm citovaný článek nepřečetl, není to malér. V cizině založA ^deník stěží a u nás už určitě ne. Pd J Důvěra, která není proklamaci Před několika týdny jsme naše čtenáře seznámili s výsledky jednání ostravského aktivu technické inteligence. Současně jsme tehdy vyslovili přesvědčení, že pozitivní myšlenky, které v Ostravě zazněly, budou uplatněny i v dalších krajích a okresech republiky. Nezmýlili jsme se. V těchto dnech už nejde jen o jednotlivé ohlasy. Postupně se — v konfrontaci s praxí — vytváří ucelená představa 0 práci strany mezi příslušníky jed notlivých vrstev inteligence. V minulém týdnu so konal celoslovenský aktiv vědeckých a technických pracovníků, který uspořádaly ministerstvo výstavby a techniky SSR a Slovenská vědeckotechnická společnost. S podnětným referátem zde vystoupil tajemník ÜV KSS ing. V. Vačok. Zdůraznil, že předsednictvo ŰV KSČ považuje za nejvhodnější angažovat inteligenci při řešení problémů pětiletého plánu rozvoje národního hospodářství na léta 1971—1975 a prováděcího plánu na rok 1971. Současně vyzývá ke společné, stranou organizované spolupráci na přípravě zásadních programových dokumentů v oblasti vědy, techniky a socialistické racionalizace výroby i podkladových materiálů pro XIV. sjezd KSČ. Zpráva, kterou v této souvislostí přinesl denní tisk, ukazuje, že citová* ná slova soudruha Vačoka nevycházejí z abstraktních úvah, ale z jasné představy o možnostech plného využití tvůrčích sil a schopností duševních pracovníků k řešení závažných otázek spojených s perspektivami rozvoje socialistické společnosti. Vedení strany a státu jde znovu příkladem; důvěru v inteligenci neproklamuje — dokládá ji konkrétními úkoly. Tato skutečnost se jistě odrazí v konkrét* ní činnosti všech stranických orgánů a organizací, které pracují s příslušniky technické a vědecké inteligence. Získaných zkušeností bude možné využít i v politickém působení na další vrstvy duševních pracovníků. Naléhavé otázky vyvstávají například v oblasti školství a zdravotnictví. K jejich řešení chce v nejbližší době přispět 1 redakce Tvorby. -šp- leden z nás — president republiky Ludvik Svoboda -Na výstavě sovětského umění Snímek JAN DRHLlK I OJEDNOM Z NÁS Před deseti měsíci jsme připravovali vydání slavnostního čísla Tvorby k 22. výročí února 1948. Práce se chýlila ke konci — a najednou přišel nápad: požádejme o rozhovor presidenta republiky. Zarazili jsme se až při pohledu na kalendář: stihneme to? Následoval telefonický rozhovor s vedoucím presidentské kanceláře. »To víte, moc času soudruh Svoboda nemá,« sděloval hlas na druhém konci drátu, »uvidíme, snad si nějakou chvíli vyšetří. Pošlete na Hrad vaše otázky.« Za několik dnu jsme jeli pro odpovědi . .. Občané, kteří se na našeho presidenta v jakékoli záležitosti obrátili, hovoří o jeho pozorném, trpělivém vztahu k lidem, o nevšední pružnosti v rozhodování, jíž předčí mnohé mladíky. Sami jsme se o tom přesvědčili: přišli jsme »pět minut před dvanáctou«; byla to naše vina. Nikdo by byl proti odmítnutí nemohl říci ani jediné slovo. A přece si soudruh Svoboda »nějakou tu chvíli« vyšetřil, jeho vztah k prosbě naší redakce jsme si v tomto roce mnohokrát připomínali. Většinou tehdy, když jsme poznávali, že pozornost, trpělivost a pružnost patří v různých podnicích a institucích k vzácnému koření. S důvěrou se obracíme na příslušný »úřad«, voláme odpovědného pracovníka. Nakvašené odpovědi typu »proč zdržujete, stejně nemáte pravdu«, svědčí o tom, že ješitnost a vědomí »vlastní velikosti« zapustily u nás hluboké kořeny. Konfrontace s lidským jednáním soudruha Svobody v této souvislosti neuškodí. Dokončení na str. 3